Člověk 21. století žije v paradoxní situaci. Během několika sekund se může dozvědět o zemětřesení na druhém konci světa, sledovat průběh války téměř v přímém přenosu nebo pozorovat následky povodní prostřednictvím videí lidí, kteří se právě nacházejí na místě.
Technologie nám umožnily vidět svět způsobem, který byl pro předchozí generace nepředstavitelný. Současně však vystavují naši omezenou pozornost téměř nepřetržitému proudu událostí. Globální svět vstoupil přímo do našeho osobního prostoru.
Krize už není pouze událostí, která se někde stala. Je také informačním prostředím, ve kterém žijeme.
Od vzdálené události k osobní zkušenosti
Po většinu lidských dějin byly informace výrazně omezeny vzdáleností. Zprávy ze vzdálených zemí přicházely se zpožděním dnů, týdnů nebo měsíců. Některé události se k většině obyvatel nedostaly vůbec.
Telegraf, rozhlas a televize tento vztah postupně měnily. Internet, chytré telefony a sociální sítě přidaly rychlost, dostupnost a možnost okamžitě se zapojit. Uživatel telefonu dostává fotografie, videa, komentáře, mapy, osobní svědectví i spekulace. Může je sdílet, doplňovat nebo se stát součástí diskuse.
Vzniká tak zvláštní druh zkušenosti: jsme psychologicky přítomni u událostí, u kterých fyzicky nejsme.
To má velkou hodnotu. Můžeme rychleji reagovat na katastrofy, organizovat pomoc a varovat ostatní. Stejný mechanismus však může vytvářet pocit, že nebezpečí je všudypřítomné. Událost vzdálená tisíce kilometrů může na displeji působit stejně bezprostředně jako problém ve vedlejší ulici.
Technologie tím nezkracují pouze dobu přenosu zpráv. Mohou zmenšovat také psychologickou vzdálenost událostí.
Mozek ve světě nekonečných poplachů
Lidský mozek nevěnuje všem informacím stejnou pozornost. Hrozba nebo konflikt nás mohou zaujmout snáze než běžná událost. Jedním ze souvisejících pojmů je negativity bias, tedy negativní zkreslení. Výzkum reakcí na televizní zprávy v 17 zemích zjistil v průměru silnější fyziologickou aktivaci při negativním obsahu. Mezi jednotlivými lidmi však existovaly výrazné rozdíly.
V prostředí médií má zájem o hrozby pochopitelný důsledek. Zpráva „Dnes se nic mimořádného nestalo“ má malou informační hodnotu. Katastrofa nebo nebezpečí naopak představují událost, které je rozumné věnovat pozornost.
Digitální prostředí k tomu přidává další mechanismus. Obsah sociálních sítí bývá algoritmicky vybírán a řazen. Systém ovlivňuje pravděpodobnost, že konkrétní člověk určitou informaci uvidí. Jak upozorňují Lorenz-Spreen a jeho spoluautoři, personalizace, informační nadbytek a soutěž o pozornost proměňují podmínky, za nichž si utváříme úsudek.
Bylo by však příliš jednoduché říci, že „algoritmy nám ukazují negativní zprávy, aby nás vyděsily“. Doporučovací systém pracuje podle nastavených cílů, například odhadu relevance či zájmu uživatele. Výsledné prostředí vzniká kombinací jeho technického návrhu, obchodního modelu platformy a chování lidí.
Může tak vzniknout zpětná vazba: hrozba získá pozornost, pozornost vede k interakci a ta přispěje k doporučení dalšího podobného obsahu. Svět na obrazovce potom může působit nebezpečněji než svět za oknem.
Když se z informování stane doomscrolling
Během krizí máme přirozenou potřebu získávat informace. Chceme vědět, co se děje, zda nám hrozí nebezpečí a co máme udělat. Digitální prostředí však nabízí prakticky nekonečný tok zpráv. Jeden příspěvek vede k dalšímu a člověk může získat pocit, že když bude pokračovat, nakonec dosáhne jistoty.
Ta však nemusí přijít.
Pro opakované až nutkavé sledování převážně negativních zpráv se rozšířil pojem doomscrolling. Studie Saticiho a spoluautorů zjistila souvislosti mezi doomscrollingem, psychickou nepohodou, problematickým používáním sociálních médií a ukazateli životní spokojenosti a duševní pohody. Takové souvislosti však samy o sobě nedokazují, že jeden jev způsobuje druhý.
Paradox doomscrollingu spočívá v tom, že člověk hledá další informace kvůli pocitu kontroly, ale pokračující sledování může jeho nejistotu udržovat. Po desátém článku už nemusíme vědět podstatně více než po třetím. Jen jsme tématu věnovali další čas a pozornost.
Vzniká proto důležitá otázka digitální gramotnosti: Kolik informací skutečně potřebuji k tomu, abych mohl rozumně jednat?
Digitální gramotnost zahrnuje i schopnost poznat okamžik, kdy další informace přestávají přinášet užitek.
Pandemie v digitálně propojeném světě
Pandemie covidu-19 tento problém ukázala mimořádně výrazně. Miliony lidí byly současně vystaveny zdravotnímu riziku, omezení sociálních kontaktů, ekonomické nejistotě a velkému množství informací. Statistiky, tiskové konference, vědecké studie, osobní příběhy, fámy i záměrné dezinformace existovaly vedle sebe v jediném informačním prostoru.
Světová zdravotnická organizace označuje jako infodemii nadbytek informací během šíření nemoci, který zahrnuje také nepravdivé či zavádějící informace. Týká se digitálního i fyzického prostředí a může komplikovat hledání spolehlivých odpovědí.
Technologie umožnily práci a vzdělávání na dálku, kontakt s blízkými i rychlé sdílení vědeckých poznatků. Stejná infrastruktura však usnadňovala šíření nepřesných a nepravdivých tvrzení.
Byla zesilovačem lidského jednání. Její konkrétní návrh přitom ovlivňoval, které informace se šířily a komu se zobrazovaly. Pandemie tak odhalila propojení biologické krize s psychologickými, sociálními a informačními problémy.
Válka v kapse
Podobný posun můžeme pozorovat u válečných konfliktů. Dnešní uživatel sociálních sítí může během několika minut vidět záběry z dronů, fotografie zničených budov, příspěvky vojáků a civilistů, satelitní snímky i propagandistické materiály.
Válka se objeví na stejném displeji, na kterém jsme o několik sekund dříve sledovali hudební video nebo zprávu kamaráda. Vzdálené utrpení vstupuje do běžného dne bez jasné hranice mezi zpravodajstvím, osobní komunikací a zábavou.
Současně se komplikuje otázka pravdivosti. Starší fotografie může být vydávána za novou. Video může být skutečné, ale špatně popsané. Účet údajného očitého svědka nemusí patřit člověku, za kterého se vydává. Generativní AI navíc umožňuje vytvářet věrohodně působící syntetický obsah.
Vedle otázky „Co vidím?“ proto potřebujeme další: Kdo mi to ukazuje? Odkud informace pochází? Mohu ověřit její původ a kontext? A proč se ke mně dostal právě tento obsah?
Klimatická změna a problém pomalé krize
Ne všechny globální krize mají podobu náhlé katastrofy. Klimatická změna je dlouhodobá a její následky jsou rozloženy v čase i prostoru. Globální modely a statistiky se proto obtížně převádějí do každodenní zkušenosti.
Digitální média mohou problém přiblížit prostřednictvím obrazů požárů, sucha, povodní nebo změn krajiny. Psychologické důsledky přitom můžeme pociťovat, aniž bychom zobrazené události sami zažili.
IPCC v kapitole o zdraví a životní pohodě rozlišuje přímé dopady klimatických událostí, nepřímé dopady například skrze vysídlení či ztrátu obživy a také zprostředkovanou zkušenost. Ta může zahrnovat pozorování dopadů na jiné lidi nebo samotné vědomí klimatické hrozby.
Digitální propojení světa tedy může zesilovat nejen naše vědomosti o problémech, ale také jejich emocionální přítomnost. Samotná obava ovšem ještě nevypovídá o psychické poruše. Vážné riziko dává důvod k obavám; podstatné je také to, jak zasahují do každodenního života a zda vedle nich zůstává prostor pro smysluplné jednání.
Psychologicky je významný rozdíl mezi větami „Existuje vážný problém“ a „Existuje vážný problém a já nemohu udělat vůbec nic“.
Umělá inteligence mezi pomocí a nejistotou
Zvláštní postavení má umělá inteligence. Může pomáhat při analýze dat, překladu či modelování složitých systémů. Její využití při zvládání krizí však závisí také na kvalitě dat, ověření výsledků a vhodnosti pro konkrétní úkol.
Současně otevírá nové otázky. Jak promění práci? Kdo ponese odpovědnost za automatizované rozhodnutí? Co se stane, pokud začneme systémům svěřovat nejen rutinní úkoly, ale také úsudek?
NIST ve svém rámci pro řízení rizik AI zdůrazňuje potřebu jasně definovat lidské role a odpovědnosti. Připomíná také, že lidé do návrhu a používání systémů vnášejí vlastní zkreslení, očekávání a chyby. Samotná přítomnost člověka tedy ještě není zárukou dobrého rozhodnutí.
UNESCO v doporučeních pro generativní AI ve vzdělávání a výzkumu prosazuje přístup zaměřený na člověka a ochranu jeho schopnosti jednat a rozhodovat. Technické možnosti je proto potřeba posuzovat ve vztahu k lidským cílům.
Vedle otázky „Dokáže AI rozhodnout?“ stojí stejně důležitá otázka: „Má o tom rozhodovat?“
Důvěra ve světě informačního nadbytku
Jednotlivec nemůže osobně ověřit všechny informace o epidemii, klimatu, válce nebo AI. Nemůže zopakovat každý experiment ani navštívit každé místo konfliktu. Musí se do určité míry spoléhat na vědce, novináře, lékaře, instituce a svědky událostí.
Digitální prostředí zároveň umožňuje téměř komukoli publikovat pro potenciálně globální publikum. Odborná studie, osobní názor, reklama, satira a propaganda se přitom mohou na obrazovce objevit ve velmi podobné podobě.
Kritické myšlení proto nelze zaměňovat s automatickou nedůvěrou. Znamená ptát se na původ informace, kvalitu důkazů, možnost ověření a míru nejistoty. Patří k němu i ochota připustit vlastní chybu.
Další překážkou je množství zpráv. Podle Digital News Report 2025 uvádělo napříč sledovanými trhy 40 % respondentů, že se zprávám někdy nebo často záměrně vyhýbá. Mezi důvody patřily negativní dopady na náladu a zahlcení. Mladší respondenti častěji zmiňovali také bezmoc tváří v tvář velkým problémům.
Schopnost některé informace vědomě odložit tak může pomáhat zachovat pozornost pro to, čemu potřebujeme porozumět. Rozdíl je mezi úplným odpojením od veřejného dění a rozhodnutím, že dnes už další komentář ke stejné události nepotřebujeme.
Odolnost a prostor pro vlastní rozhodnutí
Psychologická odolnost nevyžaduje, aby nás utrpení druhých přestalo zasahovat. Strach, smutek a empatie patří k našemu vztahu ke světu. Důležité je, zda si vedle nich dokážeme zachovat schopnost jednat.
Pomoci může jednoduchá otázka před dalším otevřením zpráv: Co se potřebuji dozvědět a co podle toho mohu udělat? Někdy hledáme praktickou informaci. Jindy jen opakovaně kontrolujeme, zda nejistota už nezmizela. Rozpoznat tento rozdíl může být užitečnější než přečíst další desítky příspěvků.
Odpovědnost však neleží pouze na uživateli. Kladivo nám nevybírá další hřebík, ale sociální síť doporučuje další video a vyhledávač řadí výsledky. Moderní technologie spoluvytvářejí prostředí, ve kterém se rozhodujeme. Záleží proto i na tom, jak jejich tvůrci nastaví doporučování, upozornění a uživatelské volby.
Digitální autonomie vyžaduje jak srozumitelné a ovladatelné služby, tak naši schopnost zacházet s vlastní pozorností. Nemusíme přijmout každé doporučení ani okamžitě sdílet každou zprávu. Můžeme odložit úsudek a připustit: „Nevím.“
Jednotlivec sám nezastaví válku ani nevyřeší klimatickou změnu. Mezi představou „já vyřeším svět“ a přesvědčením „nemohu dělat nic“ však existuje prostor konkrétního jednání. Ověřit zprávu před sdílením, pomoci určitému člověku nebo se zapojit do společné iniciativy jsou kroky, jejichž význam nemusí záviset na tom, zda okamžitě změní celý svět.
Umění rozhodnout se
Technologie nám umožňují komunikovat přes kontinenty, analyzovat data a koordinovat pomoc v rozsahu, který předchozí generace neznaly. Současně mohou naši pozornost zaplavit krizemi a urychlovat šíření nepravdivých informací.
Ve světě nejistoty proto záleží na schopnosti poznat, kdy technologii použít, kdy jí důvěřovat, kdy její výsledek ověřit a kdy ji na chvíli vypnout. Někdy je nejrozumnějším pokračováním čtení konkrétní čin. Jindy rozhovor s druhým člověkem nebo návrat k práci, která právě potřebuje naši pozornost.
Globální krize tak kladou vedle technických otázek i jednu osobní: dokážeme si uprostřed jejich nepřetržitého obrazu zachovat schopnost rozumět, rozhodovat se a nést odpovědnost za své jednání?
Zdroje a další četba
- IPCC. Climate Change 2022: Impacts, Adaptation and Vulnerability. Chapter 7: Health, Wellbeing and the Changing Structure of Communities. 2022. Kapitola online, zejména oddíl 7.2.5.
- LORENZ-SPREEN, Philipp; LEWANDOWSKY, Stephan; SUNSTEIN, Cass R.; HERTWIG, Ralph. How behavioural sciences can promote truth, autonomy and democratic discourse online. Nature Human Behaviour. 2020, 4, 1102–1109. DOI.
- MIAO, Fengchun; HOLMES, Wayne. Guidance for Generative AI in Education and Research. UNESCO, 2023. Publikace a informace UNESCO.
- NEWMAN, Nic et al. Digital News Report 2025. Reuters Institute for the Study of Journalism, University of Oxford, 2025. Přehled hlavních zjištění.
- SATICI, Seydi Ahmet; GOCET TEKIN, Emine; DENIZ, M. Engin; SATICI, Begum. Doomscrolling Scale: its Association with Personality Traits, Psychological Distress, Social Media Use, and Wellbeing. Applied Research in Quality of Life. 2023, 18, 833–847. Online publikováno 2022. DOI.
- SOROKA, Stuart; FOURNIER, Patrick; NIR, Lilach. Cross-national evidence of a negativity bias in psychophysiological reactions to news. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2019, 116(38), 18888–18892. DOI, volně dostupný plný text.
- TABASSI, Elham. Artificial Intelligence Risk Management Framework (AI RMF 1.0). NIST, 2023. NIST AI 100-1. DOI, zejména příloha C.
- WORLD HEALTH ORGANIZATION. Infodemic. Tematická stránka WHO. Citováno 22. 9. 2026.