Jak je možné, že běžní lidé – sousedé, spolužáci, kolegové – během několika minut zapalují auta, útočí na cizince nebo lynčují člověka?
Odpověď je zneklidňující: za určitých podmínek jsme toho schopni všichni.
Ztráta odpovědnosti: psychologie anonymního davu
Gustave Le Bon, jeden z prvních badatelů zabývajících se davem, popsal tento stav jako „deindividualizaci“: V davu přestáváme vnímat sebe jako samostatné osoby. Mizí:
- pocit osobní odpovědnosti
- zpětná vazba od okolí
- strach z následků
Naše superego – vnitřní morální kompas – je oslabené. Amygdala přebírá velení, tělo je v bojovém režimu, kolektivní emoce zesilují.
Psychologové dnes hovoří o „difúzi odpovědnosti“ – čím víc lidí, tím menší pocit viny u jednotlivce【1】.
Stačí jiskra: dav jako výbušné prostředí
Dav, který dlouho hromadí frustraci, často potřebuje jen malý impuls:
- výstřel
- lživou zprávu
- nečekanou provokaci
Pod vlivem emocí přestáváme rozlišovat myšlenku od činu. Slova se mění v křik, křik v pohyb, pohyb v útok.
Tak vzniká davové násilí, pogromy, lynče – historicky i dnes.
Efekt přihlížejících
Často si říkáme: „Kdyby se něco dělo, určitě bych zasáhl.“
Ale výzkumy ukazují, že čím víc lidí je svědkem násilí, tím menší je pravděpodobnost, že někdo zakročí.
Tomuto jevu se říká bystander efekt (efekt přihlížejících) 【2】.
Lidé čekají, že to udělá někdo jiný. Nebo se bojí, že by se stali terčem. A tak násilí pokračuje.
Historické příklady: memento i varování
- Rwanda (1994): během 100 dní bylo zavražděno asi 800 000 lidí – často sousedy.
- Německo 30. let: z ideologického tlaku a propagandy vznikl nacistický dav, ochotný tolerovat i páchání zločinů.
- Kapitol USA (2021): davová psychóza způsobila útok na demokratickou instituci, i mezi lidmi bez kriminální minulosti.
„Každá civilizace je jen tři jídla od barbarství.“
— Slavné rčení připisované různým autorům
Je násilí nakažlivé?
Ano. V emocionálně vybuzeném davu:
- vidíme, že ostatní překračují hranice
- začneme je vnímat jako novou normu
- a často se přidáme – abychom „nebyli slabí“ nebo nezůstali stranou
Studie ukazují, že emoční nákaza funguje i u násilných projevů – zejména, když ji nebrzdí autorita nebo jasné hranice【3】.
Dá se tomu zabránit?
Ano – ale je to náročné. Pomáhá:
- poznání mechanismů – porozumění tomu, co se v nás i kolem nás děje
- osobní reflexe – ptát se sám sebe: co bych dělal já?
- včasné rozptýlení napětí – např. komunikace, důvěryhodné vedení
- odvaha jednotlivce – často stačí jeden, kdo řekne NE, aby zpomalil celou vlnu
Doporučené zdroje a studie
- DARLEY, John M. a Bibb LATANÉ. Bystander intervention in emergencies: Diffusion of responsibility. Journal of Personality and Social Psychology. 1968, roč. 8, č. 4, s. 377–383. ISSN 0022-3514.
- LE BON, Gustave. Psychologie des foules. Paris: Félix Alcan, 1895.
- MILGRAM, Stanley. Behavioral study of obedience. Journal of Abnormal and Social Psychology. 1963, roč. 67, č. 4, s. 371–378. ISSN 0021-843X.
- STAUB, Ervin. The roots of evil: The origins of genocide and other group violence. Cambridge: Cambridge University Press, 1989. ISBN 0-521-39823-0.
- ZIMBARDO, Philip G. The Lucifer effect: Understanding how good people turn evil. New York: Random House, 2007.
Otázky k zamyšlení
- Cítil jsem někdy tlak dělat něco jen proto, že to dělali ostatní?
- Kde je moje osobní hranice – a jak bych ji uhájil v davu?
- Kdy jsem naposledy zasáhl, když se dělo něco nesprávného?