Když mluvíme o dějinách lidstva, často je vyprávíme skrze jednotlivce: vůdce, myslitele, dobyvatele. Jenže většinu velkých událostí ve skutečnosti napsal dav.
Bez davu by nebyla Bastila, žádný listopad 1989, žádný pogrom, žádný lynč, žádná hysterie. Dav není pouhou skupinou jednotlivců – je to jiná bytost, nový organismus. V okamžiku, kdy přestáváme vnímat sami sebe jako jednotlivce a rozpouštíme se v masu jiných, přichází změna. Psychická, neurologická i morální.
Co je vlastně „dav“?
Psychologie davu, známá také jako kolektivní chování, studuje, jak se lidé chovají, když jsou v mnoha – a proč často jednají jinak, než by jednali sami.
Již v 19. století si toho všiml francouzský lékař a sociolog Gustave Le Bon. Ve své slavné knize Psychologie davu (1895) tvrdil, že jedinec v davu ztrácí schopnost kriticky myslet a snadno podléhá sugesci.
„Davy nikdy nebyly schopny jednat rozumně. Jsou schopny hrdinství i barbarství, ale nejsou schopny uvažovat.“
— Gustave Le Bon
Od Le Bona se věda posunula, ale základní otázka zůstává: Proč v davu ztrácíme kontrolu?
Deindividuace a rozpuštění odpovědnosti
Pojem deindividuace popisuje proces, při němž jedinec ztrácí své „já“ ve prospěch skupiny. Tento stav poprvé popsal Philip Zimbardo, známý svým vězeňským experimentem. Ve skupině dochází k oslabení vnímání osobní odpovědnosti, zvláště pokud je anonymita posílena (např. maskou, tmou nebo davovým hlukem).
Výsledky?
- Odvaha bez zodpovědnosti.
- Agrese bez viny.
- Akce bez reflexe.
Zimbardo to ukázal v roce 1971 na Stanfordu: studenti se rozdělili na „vězně“ a „dozorce“ – a během několika dní se z obyčejných mladých mužů stali sadističtí trýznitelé. Stačilo jen prostředí, role a skupinový tlak【1】.
Emoční nákaza a skupinová iracionalita
Emoce se v davu šíří rychleji než virus. Smích, pláč, panika nebo hněv – nakažlivost emocí v davu je podložená i neurovědami. Zrcadlové neurony, objevené v 90. letech u opic a později potvrzené u lidí, umožňují, abychom napodobovali a cítili emoce druhých【2】.
To vysvětluje, proč se v davu bojíme, i když nevíme čeho – nebo proč tleskáme, i když netušíme proč.
Dav jako dvojsečná zbraň
Dav není nutně nebezpečný. Dokáže také vytvářet solidaritu, pomoc a změnu. V roce 2011 během zemětřesení v Japonsku byly zaznamenány příklady klidné a disciplinované spolupráce i kolektivní empatie bez řízení zvenčí.
Ale stejně tak může být dav destruktivní. Stačí nejasný cíl, silná emoce a pár výkřiků.
Když jsme v davu, nejsme jen sami sebou – jsme něčím víc. A někdy také něčím méně.
Doporučené zdroje a studie
- LE BON, Gustave. Psychologie des foules. Paris: Félix Alcan, 1895. Dostupné online: https://gallica.bnf.fr.
- REICHER, Stephen D. a Clifford STOTT. Mad mobs and Englishmen? Myths and realities of the 2011 riots. London: Constable & Robinson, 2011. ISBN 978-1-78033-677-9.
- RIZZOLATTI, Giacomo, et al. Premotor cortex and the recognition of motor actions. Brain Research. 1996, roč. 269, č. 1, s. 131–141. ISSN 0006-8993.
- ZIMBARDO, Philip G. The Lucifer effect: Understanding how good people turn evil. New York: Random House, 2007. ISBN 978-1-4000-6411-3.
Otázky k přemýšlení
- Kdy jsem naposledy cítil, že mě pohlcuje atmosféra skupiny?
- Udělal(a) jsem něco, co bych sám/sama neudělal(a)?
- Můžu si být jistý/á, že bych odolal manipulaci v davu?