Major Motoko Kusanagi stojí uprostřed paradoxu: je vrcholným produktem kybernetiky – celé její tělo je stroj –, a přesto zůstává postavou, kterou divák vnímá jako lidskou. Tato ambivalence je jádrem její filozofie: co zůstává člověku, když mu nezůstane tělo?
V univerzu Ghost in the Shell je tělo pouhou „skořápkou“ (shell), kterou lze vyrobit, vylepšit, vyměnit. To, co dává jedinci kontinuitu, je „ghost“ – duše, vědomí, možná jen vzpomínkový otisk. Motoko si tuto propast uvědomuje a opakovaně ji verbalizuje: jsem ještě já, nebo jsem už jen kód uvězněný v cizím hardwaru?
Tady se setkáváme s ozvěnou filozofů, které Motoko nikdy „nečetla“, ale jejichž myšlenky v jejím příběhu ožívají:
- Donna Haraway by v ní poznala svůj „kyborg manifest“: bytost, která překračuje binární protiklady – lidské/strojové, ženské/mužské, přírodní/umělé.
- N. Katherine Hayles by upozornila, že ani „ghost“ není čistá informace: vědomí je vždy vtělené, ať už do biologického mozku nebo do syntetické nervové sítě.
- Rosi Braidotti by v Motoko viděla „nomádský subjekt“, identitu, která se neustále pohybuje mezi stavy, bez pevného ukotvení, ale právě tím odhaluje nové formy existence.
Motoko tak není jen hrdinkou akčního kyberpunku. Je projekcí autorovy fascinace i obav: touhy po překročení lidských limitů a strachu ze ztráty toho, co nazýváme „já“. V jejím příběhu se odráží mužská imaginace Masamune Shirowa, ale i kolektivní otázky celé generace, která vstoupila do digitálního věku.
Motoko nás učí, že lidství není fixní. Je to vztah, proces, napětí mezi tím, co lze nahradit, a tím, co si nárokuje výlučnost. A možná právě v té nejasnosti – v tom, že nikdy přesně nevíme, kde končí ghost a začíná shell – spočívá naše skutečná svoboda.