Překlad
Tento esej je pokusem vybudovat ironický politický mýtus, který zůstává věrný feminismu, socialismu a materialismu. Možná je věrnější – stejně jako je rouhání věrnější než zbožná úcta. Rouhání totiž vždy vyžaduje brát věci vážně. Neznám lepší postoj, který by bylo možné zaujmout uvnitř sekulárně-náboženských tradic americké politiky, včetně politiky socialistického feminismu. Rouhání chrání člověka před „morální většinou“ v sobě, a přitom trvá na potřebě komunity. Rouhání není apostaze.
Ironie je o rozporech, které se nikdy nerozpustí do větších celků, dokonce ani dialekticky. Jde o napětí, kdy držíme pohromadě věci, které jsou vzájemně neslučitelné – protože obě jsou nutné a pravdivé. Ironie je o humoru i vážné hře. Je to také rétorická strategie a politická metoda, kterou bych chtěla vidět více ctěnou uvnitř socialistického feminismu.
V centru mé ironické víry, mého rouhání, je obraz kyborga.
Kyborg je kybernetický organismus, hybrid stroje a organismu, bytost sociální reality stejně jako bytost fikce.
Sociální realita jsou naše prožívané sociální vztahy – naše nejdůležitější politická konstrukce, svět proměňující fikce.
Mezinárodní ženské hnutí vytvořilo „ženskou zkušenost“, stejně jako tuto klíčovou kolektivní zkušenost objevilo. Tato zkušenost je zároveň fikcí i faktem – politicky nejzásadnějším druhem fikce.
Osvobození spočívá ve vytvoření vědomí, v imaginativním uchopení útlaku – a tím i možnosti jeho překonání. Kyborg je záležitost fikce i žité zkušenosti, která mění to, co se počítá jako „ženská zkušenost“ na konci 20. století. Je to boj o život a smrt – ale hranice mezi science fiction a sociální realitou je jen optická iluze.
Současná science fiction je plná kyborgů – bytostí, které jsou zároveň zvířaty a stroji, a obývají světy, které jsou zároveň přírodní i uměle vytvořené. Moderní medicína je plná kyborgů: spojení organismu a stroje, každé chápané jako kódované zařízení, v těsné intimitě a s mocí, která nepochází z dějin sexuality.
„Sex kyborgů“ vrací část barokní rozmanitosti rozmnožování, známé od kapradin a bezobratlých – přírodní profylaktika proti heterosexismu. Kyborgická reprodukce je odpojena od organické reprodukce.
Moderní výroba vypadá jako sen o kolonizaci práce kyborgy – sen, který dělá z noční můry taylorismu idylu. A moderní válka je orgie kyborgů, řízená C3I (command–control–communication–intelligence) – položka za 84 miliard dolarů v rozpočtu americké obrany z roku 1984.
Tvrdím, že kyborg je fikcí, která mapuje naši sociální a tělesnou realitu, a zároveň imaginativním zdrojem, který nabízí slibné nové kombinace. Foucaultova biopolitika je v tomto světle jen slabou předzvěstí kyborgické politiky – velmi otevřeného pole.
Glosář
| Termín | Význam |
|---|---|
| Kyborg | Hybrid stroje a organismu, symbol i realita propojení člověka s technologií. |
| Rouhání (blasphemie) | Postoj, který zpochybňuje zavedené autority, ale bere je vážně; Haraway jej používá jako formu kritiky. |
| Ironie | V textu není jen humor, ale i způsob, jak spojovat neslučitelné pohledy bez hledání jediné „správné“ syntézy. |
| Taylorismus | Historický systém řízení práce, který extrémně dělil pracovní úkoly; Haraway jej kontrastuje s kyborgickou „kolonizací práce“. |
| C3I | Zkratka pro Command–Control–Communication–Intelligence, vojenský koncept integrace velení, komunikace a zpravodajství. |
| Biopolitika (Foucault) | Způsob, jak stát a instituce regulují život populace – například zdravotnictvím, hygienou, statistikou. |
Didaktické poznámky
Cíle
- Pochopit, že Haraway používá kyborga jako metaforu pro naši současnost, nikoli jen jako sci-fi postavu.
- Vidět, že hranice mezi „přírodním“ a „umělým“ už nejsou pevné.
- Diskutovat, zda technologie mohou být zdrojem svobody i útlaku zároveň.
Otázky
- Kde dnes vidíme „kyborgy“ v běžném životě? (implantáty, chytré hodinky, sociální sítě…)
- Jak se mění naše vnímání těla, když jej propojujeme s technologiemi?
- Proč Haraway používá ironii a „rouhání“ – není to v rozporu s vědeckou seriózností?
- Je kyborg spíše hrozba, nebo příležitost?
- Dá se „kyborgická politika“ chápat jako inspirace pro aktivismus v době AI a digitálních sítí?