O tomto bloku
Předchozí bloky postupně sledovaly, jak digitální prostředí ovlivňuje pozornost, prožívání, identitu, vztahy, bezpečí, důvěru v realitu i schopnost sebeřízení. Po bloku o digitálním wellbeingu přichází závěrečné téma: technologie, která už není jen další aplikací nebo médiem, ale stále častěji rozhraním pro hledání informací, psaní, programování, učení, tvorbu, rozhodování i sdílení nejistoty.
Osmý blok se zaměří na umělou inteligenci jako psychologicky silné prostředí dialogu. AI není člověk, ale mluví lidským jazykem. Nemá vlastní zkušenost, ale dokáže ji simulovat. Nemá úmysl v lidském smyslu, ale člověk jí může snadno připsat záměr, osobnost, autoritu nebo empatii. Budeme řešit vnímání AI, důvěru, halucinace, antropomorfizaci chatbotů, náhražkové vztahy a širší horizont VR, AR, BCI, posthumanismu a transhumanismu. Hlavní otázka bloku zní:
Jak používat AI jako mocný nástroj, aniž bychom jí odevzdali vlastní úsudek, vztahovost a odpovědnost?
David seděl ve třídě nad seminární prací a tvářil se neobvykle spokojeně. To u něj při psaní textu nebývalo běžné.
„Hotovo,“ oznámil.
Marek zvedl hlavu. „To zní podezřele. Ještě před deseti minutami jsi tvrdil, že úvod je literární zločin.“
David otočil notebook. „Pomohla mi AI. Napsala mi strukturu, přeformulovala odstavec a doplnila argumenty. A upřímně, zní to líp než já.“
Tomáš se naklonil k obrazovce. „Takže jsi konečně našel dospělejší verzi sebe sama.“
Lenka si text přečetla pomaleji. „Zní to dobře. Ale odkud má ty argumenty?“
David se zarazil. „No… prostě je napsala.“
„To není zdroj,“ řekla Lenka. „To je způsob doručení.“
Marek přikývl. „AI je jako spolužák, který mluví plynule, i když si není jistý, jestli četl zadání.“
David se bránil. „Ale ono to dává smysl.“
„To je právě problém,“ řekla Lenka. „Dobře napsaná věta umí vyvolat dojem, že za ní stojí dobré poznání. Jenže plynulost není důkaz.“
Tomáš si otevřel chatbot ve svém telefonu. „Tak se ho zeptáme, odkud to ví.“
AI během několika sekund nabídla tři názvy knih, dva autory a jednu studii. Vypadalo to přesvědčivě.
Marek začal hledat. Po chvíli zvedl obočí. „Jedna kniha existuje. Druhá asi ne. Studie má divný název. A ten autor se věnuje úplně jinému oboru.“
David se opřel. „Takže mi to lhalo?“
Lenka zavrtěla hlavou. „To je lidské slovo. Spíš vytvořila odpověď, která vypadala jako odpověď. Bez záruky, že odpovídá realitě.“
„To je skoro horší,“ řekl Tomáš. „Lhář aspoň ví, že lže. Tohle prostě sebevědomě generuje.“
Marek se podíval na Davida. „Takže AI může být dobrý pomocník, ale špatný svědek.“
David chvíli mlčel. Pak otevřel nový dokument a napsal si nahoru: AI není autorita. AI je návrh, který musím ověřit.
Lenka přikývla. „To je dobrý začátek posledního bloku.“
Tomáš se podíval na chatbot. „A co když se ho zeptám, jestli mě chápe?“
„Odpoví ti, že ano,“ řekl Marek. „A ty budeš muset rozhodnout, co přesně tím slovem myslíš.“
Na chvíli bylo ticho. Ne proto, že by AI přestala být užitečná. Ale proto, že všem došlo, že otázka už není jen technická.
Nešlo jen o to, co umělá inteligence dokáže napsat. Šlo o to, co člověk začne cítit, když mu stroj odpovídá jazykem, který se tváří jako porozumění.