O tomto bloku
Identita nevzniká osaměle. Člověk se stává sám sebou také skrze vztahy: mezi přáteli, ve třídě, v komunitě, v obdivu, konfliktu i odmítnutí. Po bloku věnovaném digitálnímu já se proto pozornost přesouvá k otázce, s kým v digitálním prostoru jsme, jak s nimi mluvíme a jaké vazby tam vznikají.
Čtvrtý blok se bude zabývat tím, jak online prostředí mění komunikaci, blízkost, sounáležitost a důvěru. Online vztahy nejsou falešné jen proto, že procházejí obrazovkou. Zpráva může potěšit i zranit, komunita podržet i vyloučit, herní tým vytvořit skutečný pocit společného rytmu a dlouhodobé sledování tvůrce vyvolat pocit známosti, i když jde o vztah jednostranný. Hlavní otázka bloku zní:
Jak poznat, jaký typ digitálního vztahu právě prožíváme, co nám dává a co mu naopak nemáme připisovat?
Třídní skupina na chatu měla název, který už nikdo nebral vážně. Původně se jmenovala „2.B – informace“. Po třech měsících, pěti změnách ikonky a jednom vnitřním konfliktu kvůli maturitním otázkám se jmenovala „2.B bez záruky“. Informace tam pořád byly, jen mezi nimi žily memy, hlasovky, náhodné ankety, technické dotazy, noční panika a občas něco, co mělo být možná vtipné, ale právně by bylo lepší to nezkoumat.
David si ráno sedl do lavice a vypadal, jako by nespal.
„Zase jsi hrál?“ zeptal se Marek.
„Ne,“ řekl David. „Jen jsem ve dvě ráno četl sto sedmdesát zpráv ve skupině.“
Tomáš zvedl obočí. „To je horší než hraní. Hra má aspoň pravidla.“
Lenka si otevřela telefon. „Co se stalo?“
„Nic,“ odpověděl David. „Právě že nic. Někdo poslal dotaz na úkol, někdo odpověděl špatně, někdo to opravil, pak se to zvrhlo v hádku, pak někdo poslal meme, pak se řešilo, jestli je učitel naštvaný, a nakonec někdo napsal, že určitě propadneme jako civilizace.“
„Takže běžná noc ve školní skupině,“ shrnul Tomáš.
Marek se zasmál. „Ale proč jsi to četl celé?“
David chvíli mlčel. „Protože jsem měl pocit, že když to nebudu sledovat, něco mi uteče. Nebo že se tam bude řešit něco o mně. Nebo že zítra nebudu vědět, o čem všichni mluví.“
Lenka přikývla. „Tohle je přesně ono. Skupina není jen nástroj na předávání informací. Je to sociální prostor. Když v ní nejsi, můžeš mít pocit, že vypadáváš ze vztahů.“
„Takže jsem nespal kvůli sounáležitosti?“ zeptal se David.
„Částečně,“ řekla Lenka. „A částečně kvůli tomu, že skupina nemá zavírací dobu.“
Tomáš se zamyslel. „Offline třída končí zvoněním. Online třída pokračuje, dokud poslední člověk neusne na displeji.“
„A někdy ani potom ne,“ dodal Marek. „Protože ráno někdo odpoví na něco z noci a celé se to rozjede znovu.“
David položil telefon displejem dolů. „Takže problém není jen komunikace. Problém je, že vztah běží pořád.“
Lenka se podívala na černou obrazovku telefonu. „Přesně. Digitální vztahy nemají automatický konec situace. Musíme si ho někdy nastavit sami.“
Tomáš se ušklíbl. „Navrhuju pravidlo: po desáté večer smí do třídní skupiny jen informace, požár nebo návrat dinosaura.“
„To by pořád někdo poslal meme s dinosaurem,“ řekl Marek.
„Dobře,“ uznal Tomáš. „Takže požár a informace.“
Lenka se pousmála. „A i u informací bych doporučila ověřit, jestli to není jen panika v kostýmu užitečnosti.“
Tím začíná další blok: digitální vztahy nejsou jen o tom, že si posíláme zprávy. Jsou o blízkosti, dostupnosti, skupinách, očekáváních, důvěře a hranicích. A právě proto potřebují stejnou pozornost jako identita, stopa nebo bezpečnost.
Zpracovávám ji jako Kapitolu 12: Jak online prostředí mění komunikaci, tedy první kapitolu Bloku IV. Podle osnovy má řešit hlavně komunikaci bez plné přítomnosti, rozdíly mezi textem, obrazem a hlasem, emotivní signály, zrychlení, zkratku a nedorozumění . Navazuji také na původní materiál k online komunikaci, který zdůrazňuje absenci neverbálních signálů, rozdíl mezi asynchronní a okamžitou komunikací, emotikony, emoji, GIFy, reakce a riziko špatného pochopení tónu zprávy .