O tomto bloku
Předchozí blok ukázal, že digitální prostředí pracuje s pozorností, prožitkem, odměnou, návykem a návratem do běžného režimu. Technologie nepůsobí jen ve chvíli, kdy je aktivně používáme; zanechávají dozvuk v těle, emocích, soustředění i v tom, co začneme považovat za významné.
Třetí blok jde blíž k otázce digitálního já. Pokud prostředí ovlivňuje, čemu věnujeme pozornost a co prožíváme jako důležité, ovlivňuje také to, jak se ukazujeme, jak sami sebe chápeme a jaké stopy po nás zůstávají. Budeme se zabývat online identitou, sebeprezentací, autenticitou, reputací, anonymitou, pseudonymitou a digitální stopou. Hlavní otázka bloku zní:
Kým se stáváme v prostředí, kde profil, avatar, přezdívka, komentář i starý příspěvek mohou být součástí našeho veřejného já?
David seděl v učebně a díval se na svůj profil. Ne že by tam bylo něco špatně. Právě naopak. Všechno vypadalo až podezřele dobře. Profilová fotka z akce, kde světlo udělalo víc práce než jeho genetika. Pár vtipných komentářů. Fotky z míst, kde vypadal, že má společenský život. Sdílený projekt, který působil profesionálněji, než jak chaoticky ve skutečnosti vznikal.
„Díváš se na sebe, nebo na marketingovou verzi sebe?“ zeptala se Lenka, když si všimla jeho výrazu.
David neodpověděl hned. „Já nevím. Je to můj profil. Takže asi já.“
Tomáš se naklonil přes lavici. „Ukaž. Jo, tohle jsi ty, ale po patchi 2.0. Méně bugů, lepší nasvícení, odstraněny trapné hlášky z reálného provozu.“
Marek se zasmál. „Kéž by šel takhle aktualizovat i člověk ráno před školou.“
David zamkl telefon. „Ale vážně. Když se na to dívám, tak mám pocit, že ten profil je nějak lepší než já. Víc v pohodě. Víc zajímavej. Víc… použitelný pro veřejnost.“
Lenka si sedla na kraj lavice. „To je normální. Online profil není celé já. Je to výběr. Ukážeš něco, něco schováš, něco upravíš, něco smažeš. Problém je, když začneš věřit, že ta vybraná verze je povinná.“
„Takže nejsem falešnej?“ zeptal se David.
„Ne nutně,“ odpověděla Lenka. „Sebeprezentace není automaticky lež. I ve skutečném životě se jinak chováš doma, jinak ve škole a jinak na pohovoru. Online je rozdíl v tom, že ta verze zůstává uložená, viditelná a někdy se k ní může dostat úplně jiné publikum, než pro které byla určená.“
Tomáš zvedl prst. „Čili: člověk řekne blbost v patnácti, internet ji uloží, a ve třiceti se mu vysměje algoritmus při pracovním pohovoru.“
„Zhruba,“ řekla Lenka. „I když doufejme, že pracovní pohovory budou pořád dělat lidé. Nebo aspoň stroje s trochou soucitu.“
Marek vytáhl telefon. „A co herní účet? Tam mám úplně jinou přezdívku, jiný styl, jinou partu lidí. To jsem taky já?“
„Částečně ano,“ řekla Lenka. „Otázka je, co ti ta role dovoluje. Jestli tě chrání, rozvíjí, nebo jen pouští z řetězu.“
David se znovu podíval na svůj zhasnutý displej. „Takže digitální identita není jen maska.“
„Ne,“ přikývla Lenka. „Je to stopa. A někdy mapa toho, kým se snažíš být.“
Chvíli bylo ticho.
Pak Tomáš dodal: „Takže první pravidlo: nepostuj nic, co bys nechtěl jednou vysvětlovat vlastnímu budoucímu já.“
Marek se zamyslel. „To je dost přísný. Moje budoucí já bude určitě chápavější.“
Lenka se pousmála. „Na to bych nespoléhala. Budoucí já bývá často nejhorší kritik. Má totiž víc informací.“