„Dav je jako oheň – může ničit, ale i hřát a osvětlovat. Záleží, kdo a proč ho zapálí.“
adaptace z Le Bona
Od náměstí k newsfeedu
Na přelomu 19. a 20. století se vědci i politici snažili porozumět zvláštní síle, která se projevovala na ulicích Paříže, Londýna či Berlína. Lidé se spojovali do davů, jejich chování přestávalo být racionální a zdálo se, že jakmile se jednotlivci slili v masu, mění se i jejich duše. Gustave Le Bon nazval tento jev „psychologií davu“ – vědou o tom, jak se mysl jedince proměňuje, když se stává součástí mnohých.
Le Bon popisoval dav jako zvláštní entitu: ztrácí individualitu, kritičnost i zábrany. V davu, říká, „rozum mizí a zůstává jen nakažlivé cítění“. Základním mechanismem je deindividuace – rozpuštění osobní identity v anonymním celku. Dav je veden emocí, symbolem, hlasem vůdce.
V době sociálních sítí se tato dynamika znovu probouzí, ale v nové podobě: dav se přesunul z náměstí na obrazovku. Z fyzického těla se stala datová identita, z hlasu lajkování, z protestu hashtag.
Dnes už neřveme na náměstí, ale v komentářích. A přesto – nebo právě proto – jsme stále součástí masy, která cítí, myslí a jedná společně.
Klasická psychologie davu: Le Bon a Freud
Le Bon byl přesvědčen, že jedinec v davu ztrácí morální i intelektuální kontrolu. Kdybychom jeho pojetí shrnuli, našli bychom tři klíčové principy:
- Anonymita – člověk se cítí skrytý, a tedy neodpovědný.
- Nakažlivost emocí – pocity se přenášejí rychleji než myšlenky.
- Sugesce – dav je podřízen autoritě, která vyvolává obraz nebo ideu.
Sigmund Freud se s Le Bonem rozcházel v jednom zásadním bodě. Tvrdil, že davové chování nelze vysvětlit jen sociologicky – jeho kořeny leží v nevědomí. Ve spise Psychologie mas a analýza Já (1921) ukazuje, že masa je vlastně „rozšířená rodina“. Vůdce zaujímá místo symbolického otce, k němuž se všichni vztahují libidózně – tedy citově, s touhou po uznání a ochraně.
Dav drží pohromadě láska k vůdci a identifikace s ostatními, kteří ho milují stejně. Tím Freud rozšiřuje Le Bona o hlubší psychologický rozměr: masová poslušnost není iracionální, ale emocionálně motivovaná. Touha po vůdci je touhou po jednotě – po ztraceném otci, který dává smysl a jistotu.
Yoshimoto: iluze společnosti o sobě samé
V 60. letech 20. století se japonský filozof, literární kritik a básník Takaaki Yoshimoto (1924–2012) pokusil tyto myšlenky přetavit do nové doby – do éry médií, televizních obrazů a kolektivních ideologií. Ve svém zásadním spise 共同幻想論 (Kyōdō gensō-ron, česky přibližně Teorie kolektivní iluze, 1968) analyzuje, jak se společnost spojuje ne prostřednictvím těla nebo hlasu, ale prostřednictvím společných fantazií.
Kolektivní iluze
Yoshimoto zavádí pojem kyōdō gensō – doslova „společná fantazie“ nebo „kolektivní iluze“. Tím označuje mentální prostor, ve kterém společnost vytváří a sdílí obrazy sebe sama. Tyto obrazy nejsou pravdivé ani nepravdivé – jsou funkční. Udržují pocit jednoty a smyslu, stejně jako kdysi totem u Freuda nebo vůdce u Le Bona.
„Společnost je utvářena tím, co si o sobě sama myslí – svým vlastním obrazem.“
Tento obraz může mít podobu národa, ideologie, identity, nebo – v dnešní době – mediální značky. Kolektivní iluze je síť příběhů, symbolů a emocí, které dávají lidem pocit, že patří k celku, i když je ten celek jen mentální konstrukcí.
Od vůdce k obrazu
Freudova figura otce či vůdce byla ještě konkrétní: tělo, hlas, charisma. Yoshimoto tento pojem posunul – moderní vůdce už není člověk, ale obraz.
Obraz v mediální kultuře přebírá roli symbolické autority. Neříká nám, co máme dělat – ukazuje, co máme cítit. V tom je jeho síla i nebezpečí: nepotřebuje rozkaz, stačí jeho přítomnost.
V televizním přenosu, politické kampani nebo reklamě se společnost zrcadlí v obrazu, který sama vytvořila. A protože tento obraz vidí všichni, stává se společným bodem reality – novodobým totemem.
V kybernetickém věku tento proces zesílil: Na sociálních sítích se neklaníme autoritě, ale viditelnosti. To, co je sdílené, je reálné. To, co má lajky, je pravdivé. A to, co je virální, se stává novodobým božstvem.
Mechanismy kolektivní iluze
Kolektivní iluze má tři hlavní vrstvy:
- Afektivní – spojuje emoce, ne názory. Sdílíme pocity – hněv, soucit, radost – dřív, než přemýšlíme o obsahu.
- Symbolická – vytváří obrazy, které dávají pocit smyslu. Vlajka, logo, hashtag, mem – všechny fungují jako moderní totemy.
- Mediální – šíří iluzi pomocí technologie. Algoritmy vybírají, co uvidíme, a tím modelují, čemu věříme.
Tím se Yoshimoto dostává k jádru moderní psychologie mas: vůdcem dneška není osoba, ale struktura mediálních obrazů. Tyto obrazy žijí mezi námi, spojují nás, aniž bychom je vědomě volili.
Digitální dav
Jakmile se společnost přesune do digitálního prostoru, všechny mechanismy davu se zrychlí. Anonymita, emoční nákaza, skupinová polarizace – to vše se opakuje, jen v nové architektuře.
Digitální deindividuace
V davu sociálních sítí mizí nejen jméno, ale i kontext. Avatar není osoba, ale výřez – fragment identity. Když reagujeme, často ne na argument, ale na emoci: „sdílím“ = „souhlasím s citem“. Digitální dav nezná tělo, ale zná data. A tak se přenos emocí stává ještě čistší – a nakažlivější.
Echo-komory
Yoshimotova „kolektivní fantazie“ se v kyberprostoru zhmotňuje jako echo-komora – prostředí, kde slyšíme jen ozvěnu svých názorů. Algoritmus nám servíruje obrazy, které odpovídají naší identitě. Tím vzniká iluze konsenzu – pocit, že „všichni to vidí stejně“. A protože se v síti pohybujeme každý ve svém „zrcadle“, vzniká paradoxní situace: Nikdy jsme nebyli více spojeni – a nikdy jsme si nerozuměli méně.
Emoční ekonomie a algoritmická iluze
Moderní algoritmy nerozhodují o tom, co je pravda. Rozhodují o tom, co se šíří. A to, co se šíří, má jedno společné – emoční náboj.
Každý klik, každý like je mikrohlasem, který algoritmus překládá do predikce: „Tento obsah tě zajímá, ukážeme ti ho víc.“ Postupně se vytváří dopaminová smyčka – mozek si spojuje sociální potvrzení s odměnou. Kolektivní iluze se tím stává autoregulačním systémem: společnost sama udržuje své emoce v chodu, bez potřeby vůdce.
Freud by možná řekl, že otec byl zabit – ale zůstal jako „duch v algoritmu“. Ten nás nevede k morálce, ale k angažovanosti. Jeho hlas neříká „musíš“, ale „klikni“.
Příklad: Hashtag jako moderní totem
Když se v roce 2015 po teroristických útocích v Paříži rozšířil hashtag #JeSuisCharlie, lidé po celém světě sdíleli jeden obraz – černý nápis na bílém poli. Nebyla to jen fráze, ale rituální akt. Vyjádření solidarity, smutku i odporu.
V jazyce Le Bona by to byla forma „davového nadšení“, ve Freudově terminologii „náhradní identifikace s vůdcem“, a pro Yoshimota by to byla kolektivní iluze – společná představa, že sdílený obraz nás může ochránit před chaosem.
Na rozdíl od klasických rituálů však tento trval jen pár dní. Obraz se rozplynul, emoce vyhasla – a kolektivní iluze se přesunula jinam.Digitální totemy jsou dočasné. Ale právě jejich pomíjivost udržuje systém živý: každý nový trend je novým obrazem, který nás znovu sjednocuje.
Psychologie víry v obrazy
Kolektivní iluze není „lež“. Je to mentální rámec, který dává význam světu, jenž by jinak působil chaoticky. Stejně jako náboženství nebo národní mýtus slouží i mediální obrazy k orientaci v realitě.
- V Le Bonově době byl dav ohrožen emocí.
- Ve Freudově době byl ohrožen pudem.
- V Yoshimotově době (a v naší) je ohrožen obrazem.
Věřit v obraz znamená přijímat jeho realitu. A když obraz zprostředkují algoritmy, vzniká nová forma víry: technologická transcendence – pocit, že svět má řád, protože to „ukazuje feed“.
Etická rovina: vědomí iluze
Yoshimoto netvrdí, že kolektivní iluze je nutně špatná. Bez ní by neexistovala kultura, umění ani společenská soudržnost. Problém nastává, když zapomeneme, že jde o iluzi.
V kybernetické době bychom mohli mluvit o „vědomé iluzi“ – schopnosti vnímat obrazy jako společné konstrukty, ne jako absolutní pravdu. Cílem není odpojit se od davu, ale pochopit mechanismus, který nás propojuje. Vědomá iluze je formou etické zralosti: „Vím, že je to obraz, ale vím také, proč ho potřebuji.“
Reflexní otázky
- Jaké kolektivní obrazy tě v poslední době nejvíce ovlivnily?
- Který z nich byl pro tebe zdrojem pocitu jednoty – a který manipulace?
- Máš pocit, že algoritmy tvé vnímání světa spíše rozšiřují, nebo zužují?
- Co znamená být „vědomým členem davu“ v digitálním prostředí?
- Lze si udržet individualitu, aniž bychom se z davu vylučovali?
Závěr: Dav, který se dívá do zrcadla
Digitální dav už není jen shromážděním těl, ale síť vědomí, emocí a obrazů. Každý z nás je zároveň pozorovatelem i pozorovaným, tvůrcem i spotřebitelem iluze. Kolektivní fantazie se zformovala do podoby globálního feedu – nekonečného proudu symbolů, ve kterém se společnost vidí sama.
Le Bon by řekl, že dav je iracionální. Freud by řekl, že dav hledá otce. Yoshimoto by řekl, že dav hledá svůj obraz. A my dnes můžeme dodat:
„Digitální dav hledá sám sebe v odraze obrazovky.“
Naší výzvou není tuto iluzi rozbít, ale naučit se s ní žít – vědomě, kriticky, lidsky. Protože teprve tehdy se z davu může stát společenství.
Doporučená literatura
- LE BON, Gustave. Psychologie davů. Přel. Jiří Hofman, Miroslav Ullrich. Praha: Portál, 2016.
- FREUD, Sigmund. Psychologie mas a analýza Já. In: O člověku a kultuře. Vybral, uspořádal a doslovem opatřil Jiří Stromšík; přel. Ludvík Hošek a Jiří Pechar. Praha: Odeon, 1990.
- FREUD, Sigmund. Totem a tabu. Přel. Ludvík Hošek. Praha: Portál, 2017.
- YOSHIMOTO, Takaaki. Kyōdō gensō-ron [共同幻想論; Teorie společné iluze]. Tokyo: Kadokawa Shoten, 1982. Pův. vyd. 1968.
- YOSHIMOTO, Takaaki. Masu imeeji-ron [マス・イメージ論; Teorie masového obrazu]. Tokyo: Fukutake Shoten (Fukutake bunko), 1988.
- HAN, Byung-Chul. Psychopolitik: Neoliberalismus und die neuen Machttechniken [Psychopolitika: neoliberalismus a nové techniky moci]. Frankfurt am Main: S. Fischer, 2014. (Angl. vyd.: Psychopolitics: Neoliberalism and New Technologies of Power. London–New York: Verso, 2017.)
- STIBOR, Jiří. Kyberetika. Kap. 4, 6, 8 a 13. Nepublikovaný studijní text.
- STIBOR, Jiří. CyberMind. Kap. 1.6: Role algoritmů v identitě. Nepublikovaný studijní text.
- TURKLE, Sherry. Alone Together: Why We Expect More from Technology and Less from Each Other [Sami spolu: proč od technologií očekáváme víc a od sebe navzájem méně]. New York: Basic Books, 2011.
- LÉVY, Pierre. L’intelligence collective: Pour une anthropologie du cyberespace [Kolektivní inteligence: k antropologii kyberprostoru]. Paris: La Découverte, 1994. (Angl. vyd.: Collective Intelligence: Mankind’s Emerging World in Cyberspace. New York: Plenum Trade, 1997.)