Co když to celé jen hrajeme?
Máme stát. Máme národ. Máme tým, značku, komunitu, fandom, hashtag, feed. Ať už si říkáme jakkoli, jedno je společné: všichni si o sobě něco myslíme.
A většinou tomu i věříme.
Japonský filozof a básník Takaaki Yoshimoto to popsal krásně jednoduše:
„Společnost je tvořena tím, co si o sobě sama myslí.“
Jo. Tak jednoduché to je. A taky dost děsivé.
Kdo byl Takaaki Yoshimoto?
Yoshimoto (1924–2012) byl japonský filozof, literární kritik a napůl básník, napůl intelektuální granát. V roce 1968 napsal Teorii kolektivní iluze (Kyōdō gensō-ron), kde popisuje, jak se společnost spojuje ne skrze těla nebo hlas, ale skrze sdílené představy a fantazie.
Co je „kolektivní iluze“?
Yoshimoto použil pojem kyōdō gensō – přeloženo jako společná fantazie nebo kolektivní iluze. Neznamená to, že žijeme ve lži. Znamená to, že některé věci nejsou pravdivé ani nepravdivé – jen funkční.
Například:
- Národ není objektivní věc. Ale chováme se, jako by byl.
- Identita není trvale daná. Ale bráníme ji jako poklad.
- Hashtag není důkaz. Ale chováme se, jako by byl.
Tyto kolektivní představy drží společnost pohromadě. Fungují jako moderní totemy – sdílené symboly, které dávají smysl.
Moderní totemy? Freud mluvil o totemu jako o symbolu jednoty skupiny (např. zvíře, otec, bůh). Dnes máme jiné verze:
- Vlajka
- Značka
- Meme
- Hashtag
- Virální video → Všechny slouží k tomu, abychom se cítili součástí něčeho většího.
Vůdce je mrtvý, ať žije obraz
Freud měl vůdce. Le Bon měl vůdce. Yoshimoto říká: vůdcem je obraz.
Co to znamená?
- V televizi → obraz.
- V politice → vizuální styl, logo, brand.
- Na sociálních sítích → cokoliv, co je vidět.
A protože obraz vidí všichni, stává se společnou realitou. Ne protože je pravdivý, ale protože je sdílený.
Myšlenka k zamyšlení:
Když všichni vidí stejný obraz, uvěří, že je to realita. Ne proto, že ji ověřili, ale protože ji viděli společně.
Zviditelněné = skutečné
V digitálním věku to dostává nový level:
- Co se sdílí = existuje.
- Co má lajky = je pravda.
- Co je virální = je důležité.
Tady nejde o cynismus. Jde o mechanismus kolektivní víry. A Yoshimoto by ti poklepal na rameno a řekl:
Tohle je iluze, která funguje. A to je přesně její síla.
Co si z toho vzít?
- Každá společnost si vytváří příběh o sobě. A pak ho žije.
- Moderní vůdce není osoba – je to obraz, který dostává lajky.
- Nejsme manipulováni lží – jsme sjednoceni sdílenou fantazií.
- A největší iluze? Že to všechno není iluze.
Shrnutí kapitoly
- Yoshimoto rozšířil psychologii davu o mentální prostor – představy, obrazy a fantazie, které sdílíme.
- Kolektivní iluze nejsou nutně špatné. Umožňují soudržnost.
- Problém je, když zapomeneme, že jsou to jen konstrukty.
- Digitální doba posílila sílu obrazů – a zviditelnění se stalo novým vůdcem.
Malý experiment
Zkus si napsat tři věci, které „víš“, protože je „vidíš všude“. A pak se zeptej: Jsou pravda? Nebo jen velmi přesvědčivá kolektivní iluze?