Co znamená schopnost jednat
Agency označuje schopnost působit jako jednající činitel. V technickém kontextu zde znamená možnost systému vybírat a provádět kroky v prostředí. Nevypovídá sama o prožívání ani morálním statusu systému. Podstatný je konkrétní rozsah jeho oprávnění.
Cílem příspěvku je vytvořit klasifikaci užitečnou pro běžného čtenáře i pro posuzování konkrétních systémů. Nestačí řadit technologie podle toho, jak realisticky vypadají. Rozhodující může být, zda umějí zveřejňovat obsah, oslovovat další lidi nebo měnit uložené informace. Fotorealistický obraz bez možnosti jednání a nenápadný automat s přístupem k účtu mohou představovat zcela jiný druh odpovědnosti.
Šest orientačních kategorií
Artefakt je jednotlivá památka nebo dokument, například fotografie či nahrávka. Archiv je uspořádaný soubor s možností dohledávat původní materiál. Interaktivní archiv vybírá z existujících záznamů podle dotazu, takže připomíná rozhovor, aniž nutně tvoří nové odpovědi. U těchto kategorií je hlavní otázkou výběr, kontext a dostupnost záznamů. Ani pasivní archiv však není bez lidského rozhodování, protože někdo určuje jeho obsah a uspořádání.
Simulace osobnosti vytváří nový projev podle modelu určitého člověka. Digitálním dvojníkem zde v užším pracovním smyslu rozumím systém zaměřený na napodobení vymezených funkcí či rozhodovacích vzorců osoby; termín v různých oborech nemá jednotné použití. Posthumózní agent může navíc provádět kroky mimo samotnou prezentaci, například odeslat zprávu nebo změnit obsah spravovaného prostředí. Taková pravomoc musí být popsána konkrétně, nikoli skryta pod slovem autonomie.
Kategorie se překrývají. Výukový systém může kombinovat archiv původních přednášek, generativní vysvětlování a automatické rozesílání materiálů. Je proto nepřesné přidělit mu jediné číslo „úrovně existence“. Postup od artefaktu k agentovi vyjadřuje možné přibývání funkcí, nikoli povinný technologický vývoj nebo růst osobního statusu. Často je vhodnější méně rozsáhlý systém, který svůj účel plní čitelněji.
Proč jedna stupnice nestačí
Spitale a Germani (2026) navrhují devítidimenzionální klasifikaci digitálních posmrtných technologií zahrnující mimo jiné souhlas, účel, publikum, správu a autonomii. To ukazuje, že samotná schopnost odpovídat nepokrývá všechny eticky významné vlastnosti. Zde navržená klasifikace na tuto práci navazuje, ale soustředí se na rozlišení funkcí a na to, jaké závěry z nich smíme dělat o původním člověku.
Pro každou technologii navrhuji čtyři samostatné otázky. Jak mnoho nového obsahu vytváří? Jaké kroky smí provést mimo rozhovor? Jak se v čase mění? Kdo ji může kontrolovat a zastavit? Odpovědi vytvářejí profil, nikoli jednu výslednou známku. Právě nesoulad mezi osami bývá důležitý: vysoká schopnost nového vyjadřování může být spojena s nulovým oprávněním cokoli odesílat, zatímco jednoduchá automatizace může mít významné vnější důsledky.
Dva systémy s opačnými vlastnostmi
První systém vytváří realistické video zemřelé učitelky a odpovídá na otázky pouze uvnitř muzejní expozice. Nemá přístup k účtům návštěvníků a neumí zahájit komunikaci mimo expozici. Druhý systém nemá podobu ani hlas, ale podle předem nastavených pravidel každý rok zveřejní text pod jménem zemřelého. První je výraznější simulací, druhý má přímočařejší možnost zasahovat do veřejného prostoru. Posuzovat jen podobnost člověku by přehlédlo tento rozdíl.
Třetí hypotetická varianta se sama přizpůsobuje reakcím uživatelů a mění dlouhodobou strategii komunikace. Zde roste význam dohledatelnosti změn. Pokud model začne zastávat jiné postoje, je nutné zjistit, zda změna pochází z původních dokumentů, z nových dat, nebo ze zásahu provozovatele. Čím více se systém vyvíjí po smrti, tím obtížnější je jeho výsledky bez výhrad přičítat původní osobě.
Kontinuita funkce není identita osoby
Steinhart (2007) otevírá filosofickou možnost digitálního pokračovatele. Zde však klasifikujeme schopnosti systému: například třídění poznámek podle někdejšího zvyku autora. Oprávnění vytvářet a zveřejňovat nové postoje vyžaduje samostatné posouzení.
Zvlášť důležité je odlišit předem určený pokyn a volbu nové cesty k obecnému cíli. Automatické zveřejnění hotového textu má původ v konkrétní minulé instrukci. Vytváření dalších textů „v duchu autora“ vyžaduje interpretaci, co tento duch znamená. Rozšíření pravomoci tak přidává nové rozhodování, nikoli jen větší výkon. Odpovědnost za toto rozhodování musí být dohledatelná u současných správců a provozovatelů.
Od profilu k pravidlům provozu
Funkční profil lze použít k přiměřenému nastavení hranic. Archiv potřebuje péči o pravost a kontext. Simulace navíc potřebuje označení nového obsahu a vymezení témat, v nichž nemá předstírat doložené stanovisko. Agent s vnějšími pravomocemi vyžaduje jasná omezení operací, záznam provedených kroků a možnost lidského zásahu. Nejde o tvrzení, že jediný seznam pravidel vyhoví všem situacím; profil pomáhá zjistit, která rizika konkrétně vznikají.
Massimi a Chariseová (2009) požadují zahrnutí mortality do návrhu technologií. V našem kontextu to znamená určit také přechod mezi režimy. Systém může po ověření úmrtí ukončit jednání a zůstat dostupný jako archiv. Může naopak aktivovat pouze výslovně stanovené funkce. Důležitá je doložená změna stavu, nikoli předpoklad, že vše má po smrti pokračovat jako dříve.
Námitka antropomorfismu
Označení „agent“ může přispívat k představě, že program má lidské úmysly. Proto musí být vždy doplněno popisem schopností. Autonomie je zde relativní: systém jedná bez jednotlivého příkazu uživatele, ale v rámci infrastruktury, oprávnění a pravidel, které někdo vytvořil. Neznamená nezávislost na lidech ani automatickou morální odpovědnost stroje.
Rovněž označení „vyšší stupeň“ může svádět k názoru, že větší autonomie je lepší způsob uchování člověka. Tento závěr odmítám. Pokud je účelem věrné svědectví, může být uzavřený archiv vhodnější než vyvíjející se model. Pokud je účelem dokončení vymezeného projektu, může postačit úzce omezená automatizace. Hodnota systému se odvíjí od účelu a oprávnění, nikoli od maximálního počtu funkcí.
Jak profil použít při rozhodování
Uvažujme odborný model, který má pomáhat číst texty zemřelého autora. Pokud pouze odpovídá návštěvníkovi, lze vymezit zdroje a upozornit na syntetické formulace. Jakmile získá možnost samostatně rozesílat doporučení pod autorovým jménem, mění se předmět posouzení. Nestačí znovu ověřit jazykovou podobnost; je třeba řešit příjemce, důvod oslovení a možnost komunikaci zastavit. Funkční profil zachytí tuto změnu i tehdy, když se vzhled služby vůbec nezmění.
Obdobně nemusí malá úprava vnějšího oprávnění odpovídat malé změně závažnosti. Přechod od návrhu veřejného příspěvku k jeho automatickému zveřejnění přesouvá poslední rozhodnutí z člověka na systém. Opatření má reagovat na tento konkrétní přechod. V praxi tak může být důležitější lidské schválení jednotlivé akce než další zlepšení věrnosti hlasu nebo obrazu.
Závěr
Posthumózní působení má více podob, které nelze uspořádat do jediné stupnice života po smrti. Orientační kategorie pomáhají odlišit uchovávání, odpovídání a jednání, zatímco samostatné osy ukazují skutečný rozsah pravomocí. Klasifikace tak nemá dokazovat osobnost systému, ale zpřehlednit otázky, které je třeba posoudit.
Čím více systém vytváří a vykonává, tím důležitější je dohledatelnost jeho rozhodování. Funkční profil pomáhá určit, kdo smí provoz měnit, co lze kontrolovat a kdy je potřebný lidský zásah.
Literatura
MASSIMI, Michael a Andrea CHARISE. 2009. Dying, Death, and Mortality: Towards Thanatosensitivity in HCI. In: CHI ’09 Extended Abstracts on Human Factors in Computing Systems. New York: ACM, 2459–2468. https://doi.org/10.1145/1520340.1520349
SPITALE, Giovanni a Federico GERMANI. 2026. The Making of Digital Ghosts: Designing Ethical AI Afterlives. Ethics and Information Technology, 28, článek 34. https://doi.org/10.1007/s10676-026-09910-4
STEINHART, Eric. 2007. Survival as a Digital Ghost. Minds and Machines, 17(3), 261–271. https://doi.org/10.1007/s11023-007-9068-0