Co se rozpadá
Digitální prostředí dovoluje člověku vystupovat v několika souběžných rolích. Profesní profil, herní identita, rodinný chat a soukromý deník mohou obsahovat velmi rozdílné projevy. Rozdílnost sama není poruchou ani důkazem nepravdivosti. Každá role má své publikum a kontext. Problém nastává, když po smrti vznikne požadavek sestavit z těchto projevů jediný úplný model osoby. Studie hájí tezi, že výsledná jednota bude vždy obsahovat nové interpretační rozhodnutí.
Dezintegrace zde znamená oslabení nebo ukončení vazeb, které umožňovaly člověku mezi jeho projevy přecházet, korigovat je a podle situace vysvětlovat. Neoznačuje psychickou diagnózu. Ani nepředpokládá, že za života existovala dokonalá jednotnost. Popisuje změnu v organizaci vztahů mezi složkami Multiplikačního já, tedy mezi tělesným účastníkem, jeho nástroji a reprezentacemi. Zaniká možnost další vlastní reakce původce na nové souvislosti.
Koordinace před smrtí
Rozpor mezi starým veřejným textem a dnešním názorem může živý člověk komentovat: text byl ironický, názor opustil, nebo mluvil v konkrétní roli. Takové vysvětlení nemusí být pravdivé či přesvědčivé, ale je dalším vlastním jednáním osoby. Po smrti zbývají nepřímé doklady. Správce může nalézt pozdější zápis nebo výpověď svědka, nemůže však získat nové stanovisko zemřelého. Algoritmicky vytvořené vysvětlení tuto mezeru vyplňuje jiným druhem činnosti.
Jak ukázala kapitola 1, aktivní propojení organismu a prostředí nelze zaměnit za soubor jeho zbylých částí. Po rozpojení mohou prostředky vstoupit do jiných systémů činnosti. Teorie rozšířené mysli (Clark a Chalmers, 1998) a distribuované kognice (Hutchins, 1995) zde pomáhají sledovat především změnu jejich zapojení.
Příkladem je soukromý poznámkový systém, který byl srozumitelný prostřednictvím zkratek svého uživatele. Při převzetí archivář doplní vysvětlivky, opraví odkazy a změní strukturu složek. Zvýší tím dostupnost, ale současně zavede vlastní interpretaci. Dezintegrace původního užívání a vznik nové archivní organizace mohou probíhat zároveň. Proto nelze každý nárůst uspořádanosti chápat jako obnovení původního já.
Tři procesy po ztrátě původce
Prvním procesem je rozpojení. Některá zařízení se přestanou aktualizovat, soukromé databáze zůstanou bez výkladu a profily ztratí osobního správce. Rozpojení není jen ztrátou obsahu. Může nastat, i když jsou všechny soubory zachovány, protože chybí osoba schopná použít je v původním způsobu života. To je odlišné od technické poruchy, kterou lze odstranit obnovením zálohy.
Druhým procesem je přerozdělení správy. Rodina, zaměstnavatel, provozovatel služby a další účastníci získávají nebo uplatňují různé možnosti rozhodování. Brubaker a kolegové (2014) ukazují význam správcovství a vztahových odpovědností při posmrtné správě dat. Pro naši argumentaci to znamená, že nahrazení jednoho uživatele několika správci není neutrálním převodem identické role. Nové rozhodování musí vyvažovat více zájmů.
Třetím procesem je rekonstrukce. Vybrané záznamy se propojují do vzpomínkové stránky, životopisu nebo generativního modelu. Schechtmanová (1996) umožňuje odlišit otázku toho, co osobu charakterizuje, od otázky jejího přetrvávání. Pro posmrtnou rekonstrukci je tato odlišnost zásadní: přesvědčivý příběh o povaze člověka není ještě důkazem existence téhož subjektu. Kurátorská soudržnost může být velmi vysoká právě proto, že byly odstraněny rozpory.
Modelový spor o jednoho člověka
Představme si, že univerzita spravuje veřejné texty zemřelého učitele a rodina uchovává jeho soukromou komunikaci. Univerzita vytvoří výukový model zaměřený na odborné postoje. Rodina vytvoří vzpomínkový archiv zdůrazňující humor a péči. Oba výběry mohou být věrné svému účelu. Jejich spojení však může vyvolat dojem, že soukromé žerty vysvětlují veřejné teze nebo že profesní přísnost popisuje celou osobnost. Kontexty, které za života zůstávaly oddělené, se dodatečně slévají.
Konflikt nelze vyřešit prostým zvětšením množství dat. Nové záznamy mohou přinést další rozpory a chybějící kontext. Algoritmus musí dostat pravidlo, čemu přikládat větší váhu, jak nakládat se změnou názorů a které informace nepoužívat. Tato pravidla neurčuje zemřelý svou aktuální účastí. Určují je správci, návrháři a nastavení systému, případně dřívější pokyny v rozsahu, který skutečně pokrývají danou situaci.
Zde navrhuji rozlišovat rekonstrukci doloženého postoje a konstrukci postoje nového. První musí ukázat, o které záznamy se opírá, a připustit, že některé otázky zůstávají nerozhodnuté. Druhá může být legitimním myšlenkovým experimentem či uměleckým postupem, ale nemá být skryta pod jménem historické osoby. Dezintegrace tedy nevytváří prázdné místo, do něhož smí vstoupit kdokoli bez vysvětlení svého podílu.
Proč přechod není jednosměrný
Schéma integrované já–smrt–reziduum–kulturní paměť vystihuje základní intuici, ale skutečné možnosti lépe popisuje větvení. Část záznamů je smazána, část zůstane soukromá, část přejde do archivu a malý výběr může sloužit simulaci. Simulace se později může změnit v pasivní archiv a archiv může být znovu otevřen novým interpretacím. Jednotlivé cesty mají odlišné správce, časování i normativní podmínky.
Větvící se model lze zkoumat konkrétními otázkami: Kdo vybírá záznamy a rozhoduje při rozporu? Které změny jsou dohledatelné? Lze odlišit původní obsah od dodatku? Odpovědi ukážou, jak se archiv utváří, aniž je nutné předem rozhodnout, zda data tvořila část mysli.
Právo ponechat jednotlivé role oddělené
Za života člověk často udržuje hranice mezi různými okruhy lidí. Kolegové nečtou rodinný chat a rodina nezná každou pracovní poznámku. Spojení archivů po smrti tyto hranice může zrušit, i když nedojde ke zveřejnění žádného jednotlivého souboru. Systém může z jednoho prostředí čerpat odpovědi pro jiné. Organizační obnova tak může současně znamenat porušení dřívějšího uspořádání soukromí.
Vlastní návrh proto připouští více částečných reprezentací, které zůstávají odlišeny podle účelu. Profesní archiv nemusí být doplněn intimními údaji jen proto, aby model působil lidštěji. Rodinná památka zase nemusí převzít všechny veřejné spory. Toto oddělení není zárukou pravdivosti a nesmí sloužit k falšování dostupných dokladů. Může však respektovat, že člověk nebyl jediným souborem určeným všem adresátům.
Hranice mají být vysvětlené. Označení, že model vychází pouze z odborných textů z určitého období, sděluje více než obecné prohlášení o věrné osobnosti. Čtenář pak může rozpoznat, na které otázky reprezentace nemá dostatečné podklady. Přiznaná částečnost je metodicky poctivější než domnělá úplnost vytvořená dodatečným spojením nesourodých rolí.
Námitka a závěr
Nejsilnější námitkou je, že každý životopis vytváří jednotu dodatečně, takže digitální dezintegrace nepřináší nic zásadně nového. Námitka správně odmítá technologický výjimečný status. Rozdíl však může spočívat v rozsahu, rychlosti a průběžném účinku rekonstrukce. Generativní model nevytvoří jen jednu knihu o člověku; může opakovaně odpovídat na nové otázky a přizpůsobovat se různým adresátům. Tím se interpretační rozhodování stává nepřetržitou součástí provozu reprezentace.
Dezintegrace Multiplikačního já popisuje ztrátu původní koordinace a přerozdělování významu i moci. Zachování souborů tuto ztrátu samo neodstraní. Správci proto mají přiznat vlastní podíl na nové soudržnosti a ponechat prostor rozporům, které k životu člověka patřily.
Literatura
BRUBAKER, Jed R., Lynn DOMBROWSKI, Anita M. GILBERT, Nafiri KUSUMAKAULIKA a Gillian R. HAYES. 2014. Stewarding a Legacy: Responsibilities and Relationships in the Management of Post-mortem Data. In: Proceedings of the SIGCHI Conference on Human Factors in Computing Systems. New York: ACM, 4157–4166. https://doi.org/10.1145/2556288.2557059
CLARK, Andy a David J. CHALMERS. 1998. The Extended Mind. Analysis, 58(1), 7–19. https://doi.org/10.1093/analys/58.1.7
HUTCHINS, Edwin. 1995. Cognition in the Wild. Cambridge, MA: MIT Press. ISBN 9780262082310.
SCHECHTMAN, Marya. 1996. The Constitution of Selves. Ithaca, NY: Cornell University Press. ISBN 9780801431678.