Otázka jednoty člověka
Smrt člověka obvykle určujeme ve vztahu k jeho organismu. Z tohoto určení však bez dalšího nevyplývá, že ve stejném okamžiku přestanou působit všechny procesy, které se účastnily jeho života. Pracovní databáze nadále poskytuje uspořádané poznatky, naplánovaný text se může zveřejnit a kolegové mohou pokračovat v projektu podle zanechaných pokynů. Otázkou této studie je, jak takové přetrvávání popsat, aniž bychom zaměnili působení člověka za jeho další existenci. Jde o filosofickou analýzu podmínek přičítání, nikoli o biologické předefinování smrti.
Multiplikační já zde označuje vztahově uspořádaný soubor tělesných, technologických a reprezentativních složek, jejichž prostřednictvím člověk poznává, jedná a vystupuje vůči druhým. Výraz „složka já“ přitom nemá všude stejný význam. Poznámkový systém může plnit paměťovou funkci, veřejný profil může zprostředkovávat sebeprezentaci a cizí databáze může člověka pouze klasifikovat. Zahrnout tyto útvary do společného výzkumného pole neznamená prohlásit je za rovnocenné části jediné mysli.
Aby se Multiplikační já nestalo pouhým synonymem digitální stopy, navrhuji sledovat tři vztahy: zda člověk daný prostředek pravidelně využívá při činnosti, zda může opravovat jeho obsah či fungování a zda je jeho projev okolím připisován jemu. Tyto vztahy se mohou překrývat, ale také rozcházet. Soukromý systém poznámek může být těsně zapojen do práce bez veřejné reprezentace. Profil vytvořený reklamní společností člověka naopak popisuje bez jeho řízení.
Jak číst základní pojmy
Ontologická otázka se ptá, jakého druhu je zkoumaný útvar: zda jde o osobu, její nástroj, záznam, nebo model. Normativní otázka se ptá, jak bychom s ním měli nakládat. Tyto otázky spolu souvisejí, ale nejsou totožné. Dopis nemusíme považovat za část vědomí, abychom měli důvod chránit jeho důvěrnost. Obdobně nemusíme přijmout celou teorii rozšířené mysli, abychom uznali závažnost zničení osobního archivu.
Rozdíl ukazuje osobní kalendář a reklamní profil téhož člověka. Oba zanechají data, která lze zahrnout do digitální pozůstalosti. Kalendář však mohl přímo organizovat jeho jednání, zatímco reklamní profil byl cizím odhadem jeho chování. Po smrti u prvního zaniká osobní zapojení do rozhodování; druhý může dál ovlivňovat, jak člověka klasifikují jiní. Rámec Multiplikačního já dovoluje tyto rozdíly sledovat před smrtí i po ní. Doplňuje tak otázku, co zůstalo a kdo to spravuje, o otázku, jaké vazby smrt přerušila a které přešly do rukou druhých. Jeho přínosem je tento společný způsob porovnávání, nikoli tvrzení, že zavedené přístupy uvedené vztahy neznají.
Rozšíření kognice a jeho hranice
Clark a Chalmers (1998) ukazují možnost, že externí prostředek za určitých podmínek spoluutváří kognitivní proces. Významná je funkční vazba mezi člověkem a prostředkem, nikoli samotná existence informace mimo mozek. Pro digitální thanatologii z toho plyne otázka, co po přerušení této vazby zbývá. Přetrvávající soubor může uchovat obsah, a přesto přestat plnit tutéž funkci v témže systému.
Hutchins (1995) rozšiřuje zkoumání kognice na systémy zahrnující více lidí a artefaktů. Takové pojetí dovoluje popsat pokračování pracovního procesu po smrti účastníka. Nelze je však bez dalšího převést na tvrzení, že skupina je jeho pokračující osobou. Jednotka vysvětlení úspěšné činnosti nemusí být totožná s jednotkou prožívání nebo odpovědnosti. Organizace může nadále správně vypočítávat výsledky, a přitom nenahradit člověka, který se na výpočtech podílel.
Představme si badatelku, která desetiletí buduje digitální kartotéku. Při psaní se opírá o její strukturu, průběžně opravuje hesla a přidává souvislosti. Po její smrti kartotéku používá tým. Datová kontinuita je vysoká a některé pracovní funkce pokračují. Chybí však možnost původní autorky posoudit nový výsledek, odmítnout interpretaci nebo změnit cíle. Kartotéka neztratila hodnotu; proměnilo se její začlenění. Z osobně užívané opory se stala zděděná infrastruktura činnosti jiných lidí.
Tento příklad také ukazuje, proč nestačí metafora oddělení softwaru od hardwaru. Hayles (1999) kriticky zkoumá představu informace nezávislé na jejím vtělení. Při přenosu osobních funkcí se mění materiální podmínky, prostředí i možnosti zpětné vazby. Model vybavený autorčinými texty proto není prostým pokračováním stejného procesu v jiném obalu. Je třeba zkoumat, které vazby byly skutečně zachovány a které nahradil nový mechanismus.
Čtyři významy pokračování
Datovou kontinuitou rozumím zachování záznamů a možnosti doložit jejich původ. Funkční kontinuita znamená, že určitý úkol nadále někdo nebo něco vykonává. Vztahová kontinuita označuje pokračující význam zemřelého v životech druhých. Subjektivní kontinuita by naproti tomu znamenala pokračování jeho vlastní perspektivy. První tři lze sledovat prostřednictvím dokumentů, činností a sociálních praktik. Z jejich výskytu nelze logicky odvodit čtvrtou.
Rozlišení není jen terminologickou opatrností. Model může reprodukovat slovník osoby, a přitom nesdílet její vzpomínání. Může správně provést rutinní úkol, a přitom neumět rozpoznat situaci, v níž by původní člověk pravidlo vědomě porušil. Pozůstalý může pociťovat blízkost, aniž věří, že s ním hovoří vědomý zemřelý. Každá z těchto možností má jiný důkazní základ a jiné etické důsledky. Jediné slovo „přežití“ je všechny zakrývá.
Olsonův animalismus (1997) spojuje naši totožnost s biologickým organismem; Parfit (1984) odlišuje numerickou identitu, tedy existenci jedné a téže osoby, od hodnoty vztahů kontinuity. Tento spor podrobněji rozebírá kapitola 11. Zde postačuje rozlišení mezi přetrváním relevantních vazeb a přetrváním samotné osoby.
Smrt jako změna autority
Za života není člověk absolutním vládcem všech svých reprezentací. Nemůže libovolně změnit cizí vzpomínky ani všechny institucionální záznamy. Přesto obvykle disponuje zvláštní možností říci, že určitý projev nepovažuje za svůj, vymezit nové stanovisko a vysvětlit rozpor mezi jednotlivými rolemi. Smrt tuto možnost ukončuje. Přetrvávají dokumenty dřívějších rozhodnutí, ale nepřibývá nové vlastní potvrzení osoby.
Ústřední autorita zde znamená postavení původního účastníka, který mohl reagovat na nové situace a vyjádřit vlastní stanovisko. Po smrti rozhodují pozůstalí, instituce a provozovatelé. Jejich oprávnění mohou být dobře odůvodněna, ale jejich výklad už zemřelý nemůže doplnit novou vlastní odpovědí. Právě tento přechod autority digitální thanatologie zkoumá.
Proti tomuto modelu lze namítnout, že přeceňuje rozhodovací jednotu živého člověka. Lidé jsou rozporní, zapomínají a mohou ztrácet schopnost rozhodovat. Námitka je oprávněná, pokud bychom model vydávali za univerzální popis dokonale integrovaného subjektu. Užitečnější je chápat integraci jako proměnlivý stupeň koordinace. Biologická smrt pak není jedinou událostí rozpojení, ale definitivně uzavírá možnost další osobní účasti v této koordinaci.
Závěr
Smrt organismu, zastavení pracovního procesu, ztráta dostupnosti dat a ústup ze společenské paměti nejsou stejnou událostí. Pro každý druh pokračování proto potřebujeme určit jeho nositele a odpovědnost za další podobu.
Postbiologickou osobností navrhuji označovat soubor odvozených informačních, vztahových a funkčních struktur spojených s konkrétním zemřelým člověkem. Pracovní kategorie nepřiznává těmto strukturám vědomí ani právní osobnost. Umožňuje sledovat přechody mezi osobním užíváním, reprezentací a správou; její užitečnost závisí na tom, zda tyto přechody skutečně zpřehledňuje.
Literatura
CLARK, Andy a David J. CHALMERS. 1998. The Extended Mind. Analysis, 58(1), 7–19. https://doi.org/10.1093/analys/58.1.7
HAYLES, N. Katherine. 1999. How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics, Literature, and Informatics. Chicago: University of Chicago Press. ISBN 9780226321462.
HUTCHINS, Edwin. 1995. Cognition in the Wild. Cambridge, MA: MIT Press. ISBN 9780262082310.
OLSON, Eric T. 1997. The Human Animal: Personal Identity Without Psychology. New York: Oxford University Press. ISBN 9780195105063.
PARFIT, Derek. 1984. Reasons and Persons. Oxford: Clarendon Press.