Transhumanismus, posthumanismus a otázka lidství

Abstrakt

Současný člověk žije v době, kdy technologie už nejsou jen nástrojem, ale stále více i prostředím, ve kterém se proměňuje tělo, vědomí, identita, vztahy i samotná představa lidství. Právě v tomto bodě vstupují do hry dva důležité myšlenkové směry: transhumanismus a posthumanismus. Transhumanismus se ptá, jak lze člověka pomocí vědy a technologií rozšířit, posílit a překročit jeho biologické limity. Posthumanismus naopak problematizuje samotnou představu člověka jako pevného, výlučného a nadřazeného středu světa. Tento text ukazuje, že oba směry nejsou jen teoretickými kuriozitami, ale odpověďmi na otázky, které už dnes vznikají v každodenním digitálním životě: kde končí tělo a začíná augmentace, co zůstává z identity při proměně médií a rolí, zda je vědomí svázáno s biologickým organismem a zda lze vůbec uchovat nějakou představu lidství ve světě, který se stále více podobá technickému ekosystému. Zvláštní pozornost je věnována vztahu mezi tělem a osobou, paradoxu kontinuity identity, roli vědomí a otázce, zda člověk v digitálním věku ještě zůstává měřítkem světa, nebo se stává jedním uzlem v širší síti inteligencí, systémů a forem existence. Materiály k posthumanismu, transhumanismu i neurální filosofii ukazují, že nejde jen o budoucí scénáře, ale o myšlenkový rámec pro pochopení přítomnosti.

Klíčová slova

transhumanismus; posthumanismus; lidství; identita; tělo; vědomí; kyborg; rozšířené já; digitální civilizace; neurální filosofie

Úvod: otázka člověka se vrací v nové podobě

Každá epocha si nějak odpovídá na otázku, co je člověk. Někdy je člověk chápán jako bytost rozumná, jindy jako tvor společenský, jindy jako nositel duše, práce, svobody nebo důstojnosti. Digitální a technologický věk tuto otázku neodstraňuje. Naopak ji vrací s novou silou.

Dnes už totiž nejde jen o to, co člověk dělá s technologiemi. Jde i o to, co technologie dělají s člověkem. Když se paměť přesouvá do zařízení, komunikace do sítí, rozhodování do algoritmů a identita do digitálních profilů, mění se i způsob, jak si člověk představuje sám sebe. Tělo přestává být jediným nositelem funkce, identita přestává být jednovrstevná a vědomí je stále častěji zkoumáno v souvislosti s neuronovými procesy i umělými systémy.

Právě v této situaci jsou transhumanismus a posthumanismus důležité. Ne proto, že by nabízely hotové odpovědi, ale proto, že nám dávají jazyk pro otázky, které už nejde obejít:

Je člověk hotový projekt, nebo otevřený proces?
Je tělo hranice, nebo platforma?
Je vědomí něčím výlučně lidským?
A lze ještě mluvit o člověku jako o středu světa, když stále víc žije v sítích, systémech a rozšířeních?

Co je transhumanismus

Transhumanismus je myšlenkový směr, který vychází z přesvědčení, že člověk není konečná verze sebe sama. Vidí v technologiích možnost, jak překonávat omezení biologického těla a rozšiřovat lidské schopnosti:

prodlužovat život,
posilovat kognici,
zlepšovat zdraví,
rozšiřovat smysly,
a jednou možná i měnit samotnou strukturu vědomí nebo existence.

Text o posthumanismu a transhumanismu tento směr vystihuje jako technologicky orientovaný projekt, který usiluje o vylepšení těla i mysli a věří v možnost překonání lidských limitů. V tomto pojetí je člověk bytostí, která má právo překračovat sama sebe.

Transhumanismus tedy nevnímá technologii jen jako pohodlí, ale jako nástroj evoluce, tentokrát už ne biologické, ale řízené. V jeho silnějších verzích se objevují myšlenky:

postbiologické existence,
přenosu vědomí,
radikální augmentace,
nebo „post-gender“ budoucnosti, v níž biologické rozdíly ztrácejí svou dosavadní určující sílu. Některé z těchto tezí se objevují i ve tvých materiálech o genderu, augmentaci a proměně identity, byť tam samy vyžadují opatrnější rámování jako filozofické hypotézy, ne hotové jistoty.

V mírnější podobě je ale transhumanismus už dnes přítomen v běžné realitě:

v protézách,
neurostimulaci,
genetické medicíně,
chytrých zařízeních,
a v celé logice rozšiřování člověka pomocí techniky.

Co je posthumanismus

Posthumanismus vychází z jiné intuice. Neptá se primárně, jak člověka vylepšit, ale zda samotná představa „člověka“ jako pevného středu světa není historicky omezená a problematická. Podle posthumanismu není člověk izolovanou, nadřazenou a plně autonomní bytostí, ale uzlem vztahů:

k přírodě,
technice,
jiným formám života,
kultuře,
systému,
a médiím, ve kterých žije.

Text o posthumanismu a transhumanismu popisuje posthumanismus jako kritický směr, který zpochybňuje tradiční pojetí člověka jako výjimečné bytosti a zdůrazňuje propojení člověka s přírodou, technikou a dalšími formami bytí. V tomto smyslu není hlavní otázka „jak člověka posílit“, ale spíš „zda je vůbec správné považovat člověka za jediné měřítko smyslu“.

Posthumanismus je proto méně triumfální než transhumanismus. Nevidí budoucnost nutně jako vzestup vylepšeného člověka, ale spíš jako změnu samotného rámce, ve kterém se člověk chápe. Tělo, identita i subjektivita zde nejsou pevné body, ale procesy, které se skládají v síti vztahů.

Jestliže transhumanismus někdy zní jako technologická verze lidského sebezdokonalení, posthumanismus připomíná, že možná už dávno nejsme tím typem subjektu, za který jsme se považovali.

Tělo: hranice osoby, nebo jen dočasné rozhraní?

Jedním z nejdůležitějších sporů mezi těmito směry je otázka těla. Pro klasické pojetí člověka bylo tělo základní hranicí osoby. Bylo tím, co člověka vymezovalo v prostoru a často i ontologicky. V digitálním a technologickém věku se tato jistota oslabuje.

Texty o rozšířeném já ukazují, že technologie už dnes prorůstají do tělového schématu a do samotného fungování osoby tak, že ztráta digitální augmentace může působit jako narušení integrity. To znamená, že tělo už není jediným nositelem funkce. Část schopností, orientace, paměti a přítomnosti je rozložena mimo něj.

V transhumanistickém pohledu se tělo může jevit jako omezení, které lze přestavovat, doplňovat a jednou možná i zásadně překročit. V posthumanistickém pohledu není tělo tak jednoduše vězením ani platformou, ale spíš místem vztahů a vtěleného bytí, které nelze beze zbytku převést na kód nebo výměnný hardware.

Právě proto zůstává otázka těla tak zásadní. Pokud lze části osoby rozšířit technologicky, co ještě z těla činí hranici identity? A pokud tělo není stabilní ani plně uzavřené, jak máme mluvit o člověku vůbec?

Identita a paradox kontinuity

Technologický věk znovu otevírá starou filozofickou otázku identity: co zůstává stejné, když se části mění? Text o paradoxu lodi Theseus tuto otázku formuluje jednoduše: pokud jsou všechny části postupně nahrazeny, jde stále o tutéž věc?

Tato metafora je dnes mimořádně důležitá, protože se už netýká jen lodí, ale i lidí:

naše buňky se obměňují,
naše názory se mění,
naše digitální vrstvy se aktualizují,
naše paměť je částečně rekonstruovaná,
a naše identita je čím dál víc rozprostřena mezi tělo, technologii a síť.

Neurální filosofie připomíná, že otázka „já“ je z pohledu mozku složitější, než se zdá. Vědomí, autobiografická paměť i sebeprožívání nevytvářejí neměnný vnitřní bod, ale spíš dynamický model, který se průběžně skládá. Pokud je to pravda, pak se lidská identita podobá spíš procesu než pevné substanci.

Transhumanismus v této situaci často říká: pokud kontinuita zůstává funkční, změna materiálu nebo média identity nemusí být problém. Posthumanismus naopak připomíná, že samotná představa „zachované identity“ může být kulturní konstrukce, kterou je třeba znovu promyslet.

Ať už se přikloníme kamkoli, jedno je zřejmé: technologický věk dělá z otázky identity znovu centrální problém.

Vědomí: neuron, iluze, nebo něco navíc?

Jakmile se začne mluvit o rozšířeném člověku, postbiologické budoucnosti nebo strojové inteligenci, dříve či později narazíme na vědomí. Co to vlastně je? Je to výstup neuronových procesů? Je to jen model já? Nebo jde o něco, co nelze plně redukovat na materiální popis?

Neurální filosofie ukazuje, že moderní přístupy k této otázce propojují neurovědy, filozofii mysli a etiku a snaží se hledat odpověď skrze zkoumání mozku, subjektivity a vědomého prožívání. To je důležité i pro transhumanismus a posthumanismus. Pokud je vědomí plně závislé na konkrétním typu biologického zpracování, pak jsou představy přenosu osoby nebo plně vědomé AI mnohem problematičtější. Pokud je naopak vědomí chápáno spíše funkčně, mohou se tyto scénáře jevit otevřenější.

V této kapitole není nutné tuto otázku definitivně řešit. Důležité je spíš vidět, že bez ní nelze mluvit o budoucnosti člověka vážně. Nelze se ptát, co bude s lidstvím, aniž bychom se ptali, co vlastně z člověka činí prožívající bytost.

Člověk jako uzel v síti

Jedním z nejvýraznějších motivů digitální civilizace je to, že člověk už sám sebe nevnímá jen jako izolovaný subjekt, ale stále více jako uzel ve vztahové, datové a technologické síti. Text o kybernetické společnosti tuto proměnu popisuje přesně: já se stává uzlem v síti, nikoli centrem světa.

Tento posun je hluboce posthumanistický. Člověk už není výhradním pozorovatelem a pánem systému, ale součástí prostředí, které ho formuje:

algoritmy organizují jeho pozornost,
data modelují jeho profil,
technologie rozšiřují jeho schopnosti,
online komunity utvářejí jeho normy,
a globální sítě mění jeho pojetí prostoru, času i společnosti.

Transhumanismus v tomto bodě může vidět příležitost: člověk se napojuje na větší celek a tím se rozšiřuje. Posthumanismus zde vidí spíš demontáž staré představy autonomního subjektu. V obou případech ale platí, že digitální člověk už nežije jen „ve světě“. Žije v architektuře vztahů, která sama aktivně formuje jeho podobu.

Otázka lidství: co chceme zachovat

Jakmile se proměňuje tělo, identita, vědomí i role technologií, vrací se nevyhnutelná otázka: co vlastně chceme zachovat pod slovem lidství? Jde o biologický druh? O schopnost cítit? O vědomí smrti? O morální odpovědnost? O zranitelnost? O vztahovost? O možnost vyprávět svůj život jako příběh?

Transhumanismus někdy zdůrazňuje výkon, překonání limitů a otevřenost proměně. Posthumanismus naopak problematizuje samotnou představu pevného lidského jádra. Přesto oba směry nutí uvažovat o tom, zda lidství:

je něco, co se má uchovat,
něco, co se má překročit,
nebo něco, co je třeba chápat jinak než dosud.

Text o Motoko Kusanagi ukazuje tuto otázku v silné kulturní podobě: co zůstává člověku, když mu nezůstane původní tělo, a jakou roli v tom hraje paměť, kontinuita a prožitek vlastního „ghostu“. Tato otázka není jen literární. Je to přesný obraz našeho současného dilematu. Pokud se technologie stále víc stávají součástí osoby, musíme rozhodnout, zda tím člověk ztrácí sebe, nebo jen objevuje novou podobu sebe sama.

Rizika obou směrů

Přestože jsou transhumanismus i posthumanismus intelektuálně plodné, oba nesou svá rizika.

Rizika transhumanismu

může přeceňovat technické řešení problémů, které jsou ve skutečnosti sociální, morální nebo existenciální,
může podceňovat nerovnost přístupu k augmentacím,
může člověka chápat příliš instrumentálně, jako projekt optimalizace,
a může ztratit cit pro hodnotu omezení, zranitelnosti a tělesné konečnosti.

Rizika posthumanismu

může příliš rychle rozpustit člověka v sítích, procesech a vztazích,
může oslabit pojem odpovědnosti, pokud už „není kdo“ ji nese,
a někdy může být tak kritický vůči starému humanismu, že nedokáže nabídnout srozumitelný nový základ důstojnosti.

Právě proto je důležité nečíst tyto směry jako ideologie, ale jako napětí. Každý z nich ukazuje něco důležitého. Ani jeden by ale neměl být přijat bez kritické reflexe.

Cyberpunková stopa: nejde o to, jestli cyberpunk přišel

Cyberpunk kdysi vypadal jako varování před světem, kde se hranice mezi člověkem, strojem, korporací a sítí rozpadnou. Dnes už není nutné ptát se, zda takový svět přijde. Mnohé z jeho znaků už žijeme:

rozšířené já,
algoritmickou moc,
technologicky prostupné tělo,
zranitelnou digitální identitu,
a otázku, co zůstává z člověka v prostředí, které ho stále více přesahuje.

Proto je otázka lidství dnes tak naléhavá. Nejde už o spekulaci o vzdálené budoucnosti. Jde o to, jakou představu člověka si uchováme uprostřed civilizace, která nás denně učí chápat sebe sama jako data, profily, rozhraní a uzly v síti.

Nejde tedy o to, jestli cyberpunk přišel. Důležitější je, jakou podobu člověka v něm chceme zachovat — a jakou už jsme možná ochotni opustit.

Závěr

Transhumanismus a posthumanismus nejsou jen akademické směry. Jsou to dva způsoby, jak číst proměnu člověka v době, kdy technologie zasahují do těla, identity, vztahů i vědomí. Transhumanismus zdůrazňuje možnost rozšíření a překročení lidských limitů. Posthumanismus zpochybňuje samotnou představu člověka jako pevného a výsadního středu světa. Oba směry reagují na tutéž skutečnost: člověk už nelze jednoduše chápat tak, jak to bylo možné v předtechnologickém nebo předdigitálním věku.

Otázka lidství proto dnes neznamená hledat nějakou romantickou podstatu skrytou pod vrstvami techniky. Znamená spíš rozhodnout, co v proměně chceme uchovat jako důležité:

odpovědnost,
schopnost vztahu,
důstojnost,
zranitelnost,
vědomí sebe,
možnost pochybovat,
a schopnost nenechat celý smysl života převzít systémem.

Možná už nejsme lidmi v tak jednoduchém smyslu, jak si představoval starý humanismus. Ale právě proto je třeba otázku člověka neopouštět, nýbrž ji promýšlet znovu — hlouběji, střízlivěji a s vědomím, že budoucnost technologií je současně i budoucností našeho sebepochopení.

Otázky k zamyšlení

Je pro tebe tělo základní součást identity, nebo spíš proměnlivé rozhraní?
Co by podle tebe muselo zůstat zachováno, aby bylo možné mluvit o „téže osobě“ i po velkých technologických změnách?
Je cílem technologií člověka překonat, nebo mu pomoci lépe žít jako člověk?
V čem je transhumanismus inspirativní a v čem může být nebezpečný?
V čem je posthumanismus osvobozující a v čem může být příliš rozkládající?
Co považuješ za nejdůležitější znak lidství: rozum, vědomí, vztahy, zranitelnost, morálku, nebo něco jiného?
Pokud už dnešní svět v mnohém připomíná cyberpunk, jakou podobu člověka v něm chceme uchovat?

Slovníček pojmů

Transhumanismus – myšlenkový směr, který vidí v technologiích možnost překonávat biologické limity člověka a rozšiřovat jeho schopnosti.
Posthumanismus – kritický směr, který zpochybňuje tradiční pojetí člověka jako pevného a výlučného středu světa.
Lidství – soubor znaků, které považujeme za určující pro člověka.
Kontinuita identity – trvání osoby navzdory změnám těla, paměti, prostředí nebo média existence.
Vědomí – subjektivní prožívání sebe a světa.
Subjekt – nositel zkušenosti, jednání a odpovědnosti.
Postbiologická existence – hypotetická forma existence, v níž už lidská identita nebo mysl nejsou vázány na původní biologické tělo.
Augmentace – technologické rozšíření těla, smyslů nebo kognice.
Paradox lodi Theseus – filozofický problém identity při postupné výměně částí.
Ontologie člověka – filozofické pojetí toho, co člověk je.
Zranitelnost – lidská otevřenost bolesti, omezení a konečnosti.

Doporučená literatura

Základní četba

BOSTROM, Nick. A history of transhumanist thought. Journal of Evolution and Technology. 2005, roč. 14, č. 1, s. 1–25.
BRAIDOTTI, Rosi. The Posthuman. Cambridge: Polity Press, 2013. ISBN 978-0745669564.
CyberMind 2 text. Rukopis.
Posthumanismus a transhumanismus. Interní studijní text.

Rozšiřující četba

HAYLES, N. Katherine. How We Became Posthuman. Chicago: University of Chicago Press, 1999. ISBN 978-0226321394.
KURZWEIL, Ray. The Singularity Is Near. New York: Viking, 2005. ISBN 978-0670033843. MORAVEC, Hans. Mind Children. Cambridge: Harvard University Press, 1988. ISBN 978-0674576186.
Neurální filosofie. Interní studijní text.
Paradox lodi Theseus. Interní studijní text.
Motoko Kusanagi. Interní studijní text.

Kulturní stopa

OSHI, Mamoru, rež. Ghost in the Shell. Japonsko, 1995. Film.
GIBSON, William. Neuromancer. New York: Ace Books, 1984. ISBN 978-0441569595.
SCOTT, Ridley, rež. Blade Runner. USA, 1982. Film.
OTOMO, Katsuhiro, rež. Akira. Japonsko, 1988. Film.