Člověk, stroj a rozšířené já

Abstrakt

Moderní technologie už dávno nejsou jen vnějšími pomůckami, které člověk používá a odkládá. Stále častěji se stávají součástí jeho paměti, pozornosti, orientace, komunikace i každodenního fungování. Tento text se zaměřuje na myšlenku rozšířeného já — tedy na představu, že část lidských schopností a identity je dnes rozložena mezi biologické tělo a digitální infrastrukturu. Smartphone, účet, cloudové úložiště, navigace, autentizační aplikace nebo avatar nejsou jen technické nástroje. Mohou fungovat jako exoprotézy paměti, sociálních vazeb, rozhodování a přístupu ke světu. Text ukazuje, že kyborg nezačíná až implantátem v těle, ale už ve chvíli, kdy bez digitálního rozhraní člověk ztrácí důležitou část své funkční autonomie. Zvláštní pozornost je věnována teorii rozšířené mysli, vztahu mezi tělem a digitálním schématem, proměně identity v technologickém prostředí a tomu, proč ztráta zařízení nebo přístupu může být prožívána jako víc než pouhá technická komplikace. Texty věnované rozšířenému já a digitální integritě přesvědčivě ukazují, že dnešní člověk už v mnoha ohledech funguje jako hybrid biologického a digitálního systému.

Klíčová slova

rozšířené já; extended mind; kyborg; smartphone; digitální augmentace; tělové schéma; identita; technologie; exoprotéza; kyberpsychologie

Úvod: technologie už nejsou vedle nás

Po dlouhou dobu bylo snadné o technologiích přemýšlet jako o nástrojích. Člověk měl kladivo, knihu, mapu nebo počítač a používal je k určitému účelu. Mezi člověkem a nástrojem byla poměrně jasná hranice: tady končí tělo a začíná věc.

Dnes se tato hranice rozostřuje. Telefon není jen telefon. Je zároveň:

• kalendářem,
• pamětí,
• mapou,
• fotoarchivem,
• komunikačním uzlem,
• peněženkou,
• klíčem ke službám,
• a často i prostředím, ve kterém člověk organizuje svůj každodenní život.

To znamená, že technologie už nejsou jen vedle člověka. Vstupují do samotné struktury jeho fungování. Část úkolů, které dříve vykonával výhradně sám, dnes deleguje na zařízení a systémy. To není pouze technická úspora práce. Je to proměna toho, jak člověk vnímá sám sebe a své možnosti ve světě.

Text „Jsme všichni kyborgové?“ přesně vystihuje, že smartphone v praxi funguje jako externí paměť, komunikační rozhraní, autentizační klíč a stále častěji i jako nezbytná součást občanského a sociálního života. V tomto smyslu už tedy nežijeme ve světě, kde je technologie pouhým doplňkem. Žijeme ve světě, kde se technologie stávají součástí provozního já.

Co je rozšířené já

Pojem rozšířené já označuje situaci, kdy část schopností, funkcí nebo identity člověka není uzavřena jen v jeho těle a mozku, ale je rozprostřena do vnějších technických systémů. Nejde o science fiction. Jde o každodenní realitu.

Rozšířené já se projevuje tam, kde člověk:

• spoléhá na externí paměť,
• deleguje orientaci na navigaci,
• spravuje sociální vztahy skrze zařízení,
• vstupuje do institucí přes digitální ověření,
• a organizuje svou osobní kontinuitu pomocí digitálních archivů.

Text „Digitální integrita a rozšířené já“ tuto myšlenku rozvíjí velmi přesně: dnešní nástroje se k jáství nepřipojují jen zvenčí, ale často se zapojují dovnitř funkčního schématu osoby. To znamená, že člověk už nevnímá zařízení jen jako něco, co má. Někdy ho prožívá jako něco, skrze co jedná.

Rozšířené já proto neznamená, že by technologie nahradily člověka. Znamená spíš, že člověk a technologie spolu vytvářejí jeden funkční celek. Některé schopnosti zůstávají biologické, jiné jsou podepřené nebo rozšířené digitálně. Výsledkem není ani čistě člověk, ani čistě stroj, ale hybridní způsob existence.

Kyborg bez implantátu

Když se řekne kyborg, mnoho lidí si představí postavu s kovovými končetinami, mechanickým okem nebo neurálním implantátem. Jenže v praktickém smyslu může kyborgizace začínat mnohem dřív a mnohem nenápadněji.

Text „Jsme všichni kyborgové?“ přesvědčivě ukazuje, že chytrý telefon funguje jako druh exoaugmentace — nikoli implantované, ale přesto hluboce integrované. Bez něj je dnes pro mnoho lidí obtížné:

• přihlásit se do systémů,
• komunikovat s institucemi,
• ověřovat platby,
• organizovat den,
• dohledat cestu,
• nebo udržovat síť vztahů.

Kyborg tak nezačíná až tam, kde se technologie chirurgicky spojí s tělem. Začíná už ve chvíli, kdy se funkce člověka stanou závislé na technickém rozhraní. Rozdíl mezi implantátem a telefonem je významný z hlediska medicíny, ale z hlediska každodenní zkušenosti může být menší, než se zdá. V obou případech jde o rozšíření schopností mimo původně biologický rámec.

To neznamená, že každý člověk se smartphonem je doslova postbiologický subjekt. Znamená to ale, že stará představa „čistého člověka“ odděleného od technických struktur je dnes čím dál méně přesná.

Telefon jako exoprotéza paměti, orientace a vztahů

Jedním z nejlepších příkladů rozšířeného já je chytrý telefon. Ne proto, že by byl nejdokonalejší technologií, ale protože se stal téměř univerzální exoprotézou několika důležitých funkcí najednou.

Paměť

Telefon ukládá:

• kontakty,
• fotografie,
• poznámky,
• kalendář,
• připomínky,
• historii komunikace,
• i drobné informace, které bychom si dříve museli pamatovat sami.

Orientace

Navigace převzala část prostorového rozhodování. Člověk už často nepotřebuje vytvářet vlastní mentální mapu místa tak jako dřív. Stačí sledovat pokyny.

Sociální existence

Telefon udržuje vztahy při životě:

• umožňuje kontakt,
• připomíná narozeniny,
• archivuje konverzace,
• a funguje jako stálá brána do sociální sítě.

Institucionální přístup

V mnoha situacích je telefon nejen pomůckou, ale podmínkou fungování:

• bankovnictví,
• vícefaktorové ověření,
• komunikace se službami,
• někdy i přístup k veřejným systémům.

Text „Jsme všichni kyborgové?“ správně upozorňuje, že tato závislost může vést k praktickému vyloučení těch, kdo z různých důvodů chytrý telefon nepoužívají. To ukazuje, že rozšířené já není jen osobní filozofická otázka. Je to i otázka sociálních pravidel.

Tělové schéma a digitální rozšíření

Rozšířené já se netýká jen mysli nebo sociálních funkcí. Týká se i těla. Text „Digitální integrita a rozšířené já“ zdůrazňuje důležitou myšlenku: člověk nevnímá své tělo jen anatomicky, ale také skrze mentální mapy a praktické schéma toho, co považuje za součást svého jednání ve světě.

Klasickým příkladem je nástroj, který se při používání „začlení“ do tělového schématu:

• hůl,
• tenisová raketa,
• hudební nástroj,
• nebo slepecká hůl.

Podobně dnes do tělového schématu vstupují i digitální technologie. Ne tím, že by byly doslova součástí těla, ale tím, že rozšiřují pocit dosažitelnosti, orientace a jednání. Člověk jedná, jako by část jeho schopností sahala dál než biologické tělo:

• ví, že „má“ přístup k mapě,
• ví, že „má“ paměť v galerii,
• ví, že „má“ kontakty stále při sobě.

To mění nejen praktické fungování, ale i samotný pocit sebe. Svět se jeví dostupnější, protože je technologicky prodloužený. A právě proto může být ztráta této augmentace prožívána tak silně. Nejde jen o odnětí věci. Jde o náhlé zúžení funkčního prostoru já.

Rozšířená mysl: když informace nejsou jen v hlavě

Jedna z nejdůležitějších myšlenek současné filozofie mysli říká, že myšlení nemusí být omezeno jen na to, co se odehrává v mozku. Pokud člověk trvale a spolehlivě používá externí systém jako součást svého kognitivního procesu, může být tento systém chápán jako součást rozšířené mysli.

V každodenním životě to vypadá velmi prostě:

• nepamatuji si číslo, protože ho „mám v telefonu“,
• nevím přesnou cestu, protože ji „má navigace“,
• nezapamatuji si termín, protože ho hlídá kalendář.

Na první pohled jde o pohodlí. Ve skutečnosti jde o hlubší změnu. Kognitivní proces už není uzavřen v hlavě. Je rozprostřen mezi člověka a technologii.

Texty o rozšířeném já a digitální integritě tento princip posouvají ještě dál: nejde jen o rozšířenou mysl, ale o rozšířené fungování osoby jako celku. To znamená, že technologie nevstupují jen do myšlení, ale i do identity, rozhodování, sociálních rolí a pocitu autonomie.

Rozšířená mysl tak není abstraktní filozofický trik. Je to popis způsobu, jak dnes velká část lidí skutečně funguje.

Digitální identita jako vrstva osoby

Jakmile se technologie stanou součástí fungování, začínají působit i na identitu. Nejde už jen o to, co člověk používá, ale kým skrze to je. Digitální účty, profil, historie komunikace, seznam kontaktů, archiv obrazů a datová stopa vytvářejí další vrstvu osoby.

Text „Digitální integrita a rozšířené já“ připomíná, že dnešní svět vede k tomu, že ztráta digitální augmentace nepůsobí jen jako logistická komplikace, ale jako zásah do integrity osoby. To je důležité právě proto, že digitální vrstva už není pouhá fasáda. Je to část způsobu, jak člověk:

• komunikuje,
• vzpomíná,
• organizuje čas,
• uchovává vztahy,
• a potvrzuje svou přítomnost ve světě.

Digitální identita se tak stává něčím víc než prezentací. Je to provozní vrstva osoby. Pokud ji systém poškodí, zablokuje nebo znepřístupní, člověk neztrácí jen data. Může ztratit kontinuitu sebe sama.

To je jeden z klíčových důvodů, proč dnes nelze jednoduše říct: „vypni to a budeš zase sám sebou“. Pro mnoho lidí je totiž část „být sám sebou“ už navázána právě na tato rozhraní.

8. Závislost, autonomie a nová zranitelnost

Rozšířené já přináší výhody i rizika. Výhody jsou zřejmé:

• člověk je výkonnější,
• orientovanější,
• lépe propojený,
• a může si rozšířit své schopnosti.

Jenže každé rozšíření vytváří i novou závislost. Čím víc funkcí přeneseme na technologii, tím citlivěji reagujeme na její:

• ztrátu,
• výpadek,
• poškození,
• napadení,
• nebo zneužití.

Právě tady se rozšířené já setkává s otázkou autonomie. Je člověk svobodnější, když má víc nástrojů, nebo zranitelnější, když bez nich nedokáže plnohodnotně fungovat? Odpověď zní: obojí.

Texty o digitální integritě i nomofobii ukazují, že ztráta zařízení může vyvolat úzkost, dezorientaci a pocit funkčního oslabení právě proto, že část já byla na technologii skutečně navázána. Rozšířené já tedy člověka neposiluje bez podmínky. Posiluje ho za cenu nové formy křehkosti.

Kde končí nástroj a začínáme my

Jedna z nejzajímavějších otázek této kapitoly zní: podle čeho vlastně poznáme, že technologie už není jen nástroj, ale stala se součástí nás samých?

Možných kritérií je několik:

1. Funkční nepostradatelnost

Bez technologie člověk ztrácí část běžných schopností, které považuje za samozřejmé.

2. Psychologická integrace

Zařízení nebo systém už nevnímá jen jako věc, ale jako prodloužení své možnosti jednat.

3. Kognitivní delegace

Část paměti, pozornosti nebo orientace byla trvale přesunuta mimo biologický organismus.

4. Sociální a institucionální vazba

Bez technologie je omezena možnost plnohodnotně fungovat ve společnosti.

Pokud jsou splněny všechny tyto podmínky, hranice mezi nástrojem a rozšířeným já se výrazně ztenčuje. To neznamená, že technologie je doslova člověkem. Znamená to ale, že staré rozlišení „já tady, věc tam“ přestává stačit.

Cyberpunková stopa: kyborg nezačíná kovovou rukou

Cyberpunk často ukazoval postavy, které byly částečně člověkem a částečně strojem. Dnešní realita tuto představu naplňuje méně nápadně, ale možná běžněji, než by se čekalo. Kyborg už není výjimečný voják s implantátem. Může to být úplně obyčejný člověk, který:

• bez telefonu neví, kam jít,
• bez aplikace se nepřihlásí,
• bez digitální paměti ztrácí orientaci ve vlastním životě,
• a bez online sítě má pocit, že je vyřazen z běžného fungování.

V tom dnešní svět připomíná cyberpunk přesně: člověk a technologie už netvoří dva oddělené světy. Technologie se staly vrstvou osoby. Nejsme ještě plně postbiologické bytosti, ale už také nejsme lidmi ve smyslu předtechnologické autonomie. Jsme něco mezi. A právě to je možná nejcivilnější definice současného kyborga.

Závěr

Člověk, stroj a rozšířené já už dnes netvoří téma vzdálené budoucnosti. Je to každodenní skutečnost. Technologie pronikly do paměti, pozornosti, orientace, komunikace i identity natolik hluboko, že je nelze chápat jen jako vnější pomůcky. Pro mnoho lidí se staly součástí toho, jak vůbec fungují ve světě.

Rozšířené já neznamená, že člověk přestal být člověkem. Znamená to, že jeho lidství je dnes stále častěji organizováno ve spolupráci s technickými systémy. To přináší nové možnosti, ale i nové otázky:

• kolik ze sebe jsme ochotni delegovat,
• co se stane, když o tuto vrstvu přijdeme,
• a jak chránit identitu, která už není uzavřena jen v těle.

Možná tedy není nejdůležitější otázka, zda se člověk jednou spojí se strojem. Důležitější je, že v mnoha ohledech už se to děje — a že se teprve učíme rozumět tomu, co to znamená.

Otázky k zamyšlení

• Které své schopnosti dnes nejčastěji deleguješ na digitální zařízení?
• V čem ti technologie skutečně rozšiřují život a v čem tě naopak činí závislejším?
• Kdy jsi naposledy pocítil, že bez telefonu nebo účtu ztrácíš část orientace nebo autonomie?
• Máš pocit, že některé digitální nástroje už nejsou jen věci, ale součást tvého každodenního fungování?
• Kde podle tebe končí užitečný nástroj a kde začíná technologie, která už spoluurčuje identitu člověka?
• Je dnešní člověk s chytrým telefonem a digitálními účty už v určitém smyslu kyborg?
• Co bys považoval za zdravé rozšíření sebe a co už za příliš velkou ztrátu autonomie?

Slovníček pojmů

• Rozšířené já – pojetí osoby, jejíž funkce a identita nejsou uzavřeny jen v těle, ale částečně se rozprostírají do technologií, dat a rozhraní.
• Extended mind – teorie, podle níž mohou být kognitivní procesy rozšířeny do vnějších nástrojů.
• Kyborg – bytost propojující biologické a technologické prvky nebo funkce.
• Exoprotéza – vnější technologické rozšíření lidské schopnosti.
• Digitální augmentace – technické posílení nebo rozšíření lidských možností.
• Tělové schéma – praktická mentální mapa těla a jeho dosahu ve světě.
• Kognitivní delegace – přesun části myšlení, paměti nebo organizace života na vnější systém.
• Hybridní subjekt – člověk fungující jako spojení biologické, psychické a technologické vrstvy.
• Rozhraní – technický nebo symbolický prostředek, skrze nějž člověk vstupuje do systému a jedná v něm.
• Funkční autonomie – schopnost člověka samostatně jednat a orientovat se.
• Provozní já – praktická vrstva identity spojená s tím, jak člověk funguje v běžném životě.

Doporučená literatura

Základní četba

• CLARK, Andy a David J. CHALMERS. The extended mind. Analysis. 1998, roč. 58, č. 1, s. 7–19.
• HARAWAY, Donna. A cyborg manifesto. In: Simians, Cyborgs, and Women. New York: Routledge, 1991, s. 149–181. ISBN 978-0415903875.
• CyberMind 2 text. Rukopis.
• Jsme všichni kyborgové? Interní studijní text.
• Digitální integrita a rozšířené já. Interní studijní text.

Rozšiřující četba

• HAYLES, N. Katherine. How We Became Posthuman. Chicago: University of Chicago Press, 1999. ISBN 978-0226321394.
• CLARK, Andy. Natural-Born Cyborgs. Oxford: Oxford University Press, 2003. ISBN 978-0195148664.
• Návrh zákona o digitální integritě. Rukopis.
• Nomofobie jako prototyp transhumanistické újmy. Interní studijní text.

Kulturní stopa

• OSHI, Mamoru, rež. Ghost in the Shell. Japonsko, 1995. Film.
• GIBSON, William. Neuromancer. New York: Ace Books, 1984. ISBN 978-0441569595.
• VERHOEVEN, Paul, rež. RoboCop. USA, 1987. Film.