Identita byla kdysi vnitřní konstrukt. Něco, co si člověk pomalu budoval skrze zkušenosti, vztahy a rozhodnutí. Dnes se však naše „já“ rodí ve formě predikce – v očích algoritmu, který ví, co chceme dřív, než to chceme. Tato část se zaměřuje na dopad digitálních prostředí na autonomii, sebevnímání a schopnost se rozhodovat. Co se stane, když místo prožívání jen reagujeme? Když se neptáme „kdo jsem“, ale „co ode mě očekává síť“?
Na konci této části čeká střet s vizí transhumanismu – technofilním snem o vylepšení člověka, který možná zapomněl, že člověk, který se přestane ptát na smysl, zůstává jen biologickým hardwarem.
Eseje v této části
Esej 9
Notifikace jako architektura závislosti
„Cítím, jak mi bzučí kapsa – a přitom tam nic není. Ale stejně se podívám. Co kdyby…“ — výpověď studenta během rozhovoru o digitálních návycích Notifikace měla být nástroj. Upozornění. Jemný impuls. Ale dnes je to návrhář...
Esej 10
Transhumanismus: upgrade bez duše
„Kdybych mohl nahrát své vědomí do cloudu, udělal bych to hned. Tělo je slabé. Emoce jsou chyba systému. Lidskost je zbytečný debug.“ — komentář z diskuse pod článkem o Neuralinku Transhumanismus je filozofie, která se nebojí...
Esej 11
Závislost jako tichý útok
Závislost ve světě digitálních rozhraní nemá jehlu, láhev ani dým. Má ikonu na domovské obrazovce. Má nekonečný proud obsahu, který nikdy nekončí. A má notifikaci, která vždy přijde včas. To není náhoda. Je to architektura...