Tento sborník nevznikl jako akademický projekt, ani jako pláč nad rozlitým Facebookem. Vznikla z potřeby rozumět člověku, který je neustále online a zároveň stále méně přítomný. Z nutnosti mluvit o tom, co s námi dělají technologie, nejen co nám umožňují.
Protože zatímco si děti zkoušejí svůj třetí digitální avatar a dospělí scrollují zprávy o klimatickém kolapsu mezi dvěma slevovými newslettery, náš mozek tiše a poslušně reaguje. Nereaguje racionálně. Nereaguje podle učebnice. Reaguje podle neurochemických pravidel hry, kterou nenavrhl člověk, ale algoritmus optimalizovaný na pozornost.
1. Jak se mění mozek v online režimu?
Mozek není odolný vůči notifikacím.
Naopak – miluje je. Jsou to malé dávky dopaminu, instantní forma ocenění, potvrzení nebo ohrožení.
Jenže tahle minizávislost vytváří chronicitu pozornosti – mozek se učí být roztěkaný, neschopný hlubokého soustředění, zato výborně vycvičený ve zvedání telefonu při každém bliknutí.
Paměť? Slábne.
Kreativita?
Nahrazena reaktivním lajkováním.
Emoční regulace? Závislá na tom, kolik lidí zareagovalo na stories.
A to všechno se děje dřív, než se stihneme rozhodnout, že to vlastně nechceme.
2. A proč to máme vědět?
Protože:
- vyučujeme děti, které nežijí v realitě, ale v jejím digitálním překryvu
- učíme s nástroji, které byly navrženy pro sběr dat, ne pro rozvoj vědomí
- žijeme ve společnosti, která digitalizovala všechno, kromě porozumění sobě samé
A především: nevíme, kdo jsme, protože se neustále prezentujeme.
Já se v tom ztrácím. Vy se v tom ztrácíte. Děti se v tom narodily.
3. Tahle kniha není o technologiích. Je o člověku.
Ano, mluvíme o notifikacích, algoritmech, transhumanismu nebo digitálním davu. Ale pokaždé se ptáme:
„Co to dělá s námi? Co to dělá se mnou?“
Protože když nepochopíme, jak nás prostředí formuje, nemůžeme se rozhodnout, jestli ho chceme měnit. A když si nevšimneme, že mizíme, bude už pozdě ptát se, kdo je přihlášen.